Nemá to být oběť života, jak to chtěl udělat Abraham s Izákem - mrtví přece nemohou chválit Hospodina. Má to být oběť srdečná, plynoucí z lásky, neformální, naprosto dobrovolná. Jak to říká Jozue: „Zdá-li se vám, že sloužit Hospodinu je špatné, vyberte si, komu chcete sloužit - jiným bohům nebo sobě nebo jiným lidem?“

Celý život křesťana v neděli i ve všední den je bohoslužbou, v níž přinášíme sami sebe Pánu Bohu jako živou, svatou a Bohu milou oběť. Je však třeba dodat, že to není jenom holá povinnost. Život jako bohoslužba začíná tam, kde jsme schopni zpívat s Pavlem ten úžasný chvalozpěv z konce 11. kapitoly: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem? Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit? Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva navěky. Amen." Bůh je mocný, moudrý, slavný, láskyplný; a přitom je i slitovný a věrný. V tom je skutečný důvod té celoživotní oběti, zasvěcení života Bohu, když člověk může říct: „Dostalo se mi nezaslouženého slitování. Bůh mě má rád a já nevím proč. Je to jeho nezasloužený dar. Každý den přináší do života nové a nové dary. Proto mu také obětuji celý život.“

Bohoslužby jako společenství u Slova a svátostí

„…a zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“ (Skutky apoštolů 2,42)

Křesťané věří, že je jim Pán Bůh zvláštním způsobem přítomen, když se shromažďují, aby ho chválili, naslouchali jeho Slovu a přimlouvali se za potřeby svých bližních. Takovým shromážděním říkáme bohoslužby a konají se většinou v neděli na oslavu Kristova vzkříšení.

Bohoslužby mají formu rozhovoru, v němž zaznívá nejen Boží slovo, ale i naše lidská odpověď: shromáždění sboru, vzývání Boha, slyšení Slova, obecenství s Bohem, účast na životě bližního a zmocnění k poslušnému životu ve světě. Ve službách Božích se nám stává skutečností Kristova vláda, která platí jak nad církví tak i nad celým světem. Proto k samé podstatě řádných bohoslužeb patří jejich veřejný charakter.

Účastnit se bohoslužeb není náboženská povinnost, ale příležitost setkat se s Boží láskou a věrností uprostřed každodenních starostí, úkolů a pochybností. Při bohoslužbách Bůh vstupuje do našeho života a působí na nás svým Slovem. Ujišťuje nás o svém odpuštění, povzbuzuje nás v našich těžkostech, odhaluje nám naše selhání a vybízí nás k novým úkolům. Účastí na bohoslužbách náš život z víry nekončí, ale začíná. Přijímáme zde sílu, inspiraci a pověření do svých všedních dnů.

Každá bohoslužba má svou formu a liturgii. Otázka liturgie a bohoslužebných forem sice patří v protestantských církvích k věcem nepodstatným, čili nezávisí od nich spasení, které je dílem Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Nicméně náboženství, víra, bohoslužba potřebuje zaujmout (upoutat) nejen rozum člověka, ale i cit, jeho nitro, a tak zapálit odvahu víry. A prostředkem k tomu se stává mimo jiné také samotná liturgie (čili celý bohoslužebný život církve). Člověk je tělesně duchovní bytí a bez opory forem, znamení a rituálů se neobejde. Bohoslužba církve - to jsou modlitby a úkony, které se konají podle určitého pořádku, jimiž členové shromáždění přednášejí Bohu chvály, díky a prosby, a při nichž nabývají milosti Boží.

Liturgie

Slovo liturgie se odvozuje od řeckého „leitos“ - veřejný a „ergon“ - dílo, práce, čin, jednání. Řecky „leiturgein“ znamená prokazovat službu, sloužit. Jedná se o posvátnou službu, o kultické úkony v užším i širším smyslu. Liturgie je bohoslužebná páteř života křesťanské církve (jejich sborů a věřících). Je vlastním projevem života víry, podobně jako jím je vyznavačské dogma (odpověď na Boží zjevení) a svědecké jednání (diakonie - odpověď na Boží milostivé zacházení s námi).

Všeobecné kněžství

„I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Neboť v Písmu stojí: Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný. Kdo v něj věří, nebude zahanben“ (1. List Petrův 2,5-6)

Křesťan se ve spojení s Ježíšem Kristem stává také živým kamenem Z takových kamenů se staví duchovní dům, církev. Všichni věřící mají stejnou důstojnost na základě znovuzrození v Kristu. Všichni jsou povoláni ke spáse, žijí stejnou nadějí. Mezi věřícími v Krista není rozdílu. Každý věřící má jedinečné poslání pro svět. Má být královstvím kněží, tedy prostředníkem mezi Hospodinem a celým světem. Má zvěstovat Hospodinovu slávu a moc - a připomínat jeho kralování. V Kristu je plnost kněžství Nové smlouvy, on je pravým prostředníkem a zástupcem lidí před Bohem. Skrze něho máme my věřící kněžské poslání. On jako „úhelný kámen“ je tou poslední instancí, je Pán církve a z něj všechno vyrůstá. Proto každý věřící může a má pečovat o druhé, přijímat Boží slovo a předávat je. Všichni jsou povoláni ke svědectví o Kristu.

Všeobecné kněžství věřících se uplatňuje i v liturgii prostřednictvím některých úkonů, kterými se na ní neordinovaní (laici) podílejí. Toto všeobecné kněžství se uskutečňuje jejich aktivní účastí v liturgii. Evangelické bohoslužby může vést v zásadě každý věřící, kdo je touto službou církví pověřen. Sbory mají zpravidla své faráře, kteří tuto službu vykonávají jako součást svého povolání. Tito však při tom spolupracují s ostatními členy sboru a bohoslužby se tak stávají vzájemnou službou a sdílením darů Ducha svatého.

Všeobecné kněžství především vyjadřuje, že víra nikdy nekončí u soukromého vztahu křesťana k Bohu, ale nakonec se vždy zaměřuje do společenství. Vede k životu před Bohem s ostatními a pro ně. Tuto skutečnost krásně vyjadřuje apoštol Pavel v listu Galatským: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Ga 6,2). Bohoslužba církve se tak proměňuje v bohoslužbu všedního dne.

Služba slova

Úkol zvěstovat Slovo Boží svěřil Ježíš Kristus svým učedníkům. Církev v tomto úkolu pokračuje, když tímto posláním pověřuje muže a ženy, u nichž poznala obdarování Duchem svatým pro tuto službu. Úkolem tzv. kázání, které tvoří střed a nedomyslitelnou součást evangelických bohoslužeb, je zpřítomnit radostnou zvěst evangelia do aktuální Boží výzvy a potěšení. Základem kázání je biblický text.

Když Bible mluví o Bohu, říká také mnoho pravdivého o člověku. Jako v zrcadle tu vidíme své chyby, selhání i falešné naděje. Především tu však nacházíme pozvání k důvěře a novým možnostem, které nám Bůh připravil. Bibli nečteme jako popis událostí, ke kterým v budoucnu dojde, ale jako slovo, kterým nás chce Bůh změnit, napomenout i povzbudit již dnes. Naše budoucnost zůstává otevřená a díky Bohu i nadějná.

Cílem služby slova je promítnout biblické slovo do života posluchačů, aby v něm zaslechli živé Boží slovo do svých starostí i radostí, nadějí i pochybností. Křesťané věří, že zvěstování evangelia je dílem Ducha svatého, při němž Bůh používá našich lidských schopností, a že je to Duch svatý, kdo člověku otevírá aktuální význam a smysl slov Písma.

Večeře Páně

Večeře Páně je slavnost, kterou křesťané slaví na znamení svého smíření s Bohem a mezi sebou navzájem. Hostitelem je Ježíš a pozváni jsou všichni, kteří litují svých hříchů a touží po ujištění, že jim Bůh odpouští.

Viditelným znamením našeho smíření s Bohem je při večeři Páně chléb a víno. Lámání chleba připomíná Ježíšovu oběť na kříži a víno nás upomíná na jeho prolitou krev. Naše vysvobození z hříchu bylo vykoupeno obětí Ježíše Krista. Chléb a víno jsou nám hmatatelným ujištěním o skutečnosti Božího odpuštění. Svou účastí na večeři Páně křesťan vyznává své hříchy a přijímá od Boha milost.

Společenství při večeři Páně je současně znamením vzájemného smíření mezi lidmi. Ti, kteří byli ujištěni o smíření s Bohem, si již nemají co vyčítat. Přemoženi Kristovou láskou odpouštíme těm, kteří nám ublížili a přijímáme je za své bratry a sestry, protože žijí z téže Boží milosti jako my. Slavnost večeře Páně je také znamením naší naděje na budoucí společenství Kristova lidu. Již nyní se smíme radovat z darů Ducha svatého a těšit se na setkání s Kristem a těmi, které vykoupil k životu věčnému.

Církev slaví večeři Páně jako znamení přítomnosti vzkříšeného Krista uprostřed jeho lidu. Ta však není vázána na samotný chléb a víno, ale souvisí se vším, co se při večeři Páně děje. Naše ochota vyznat na základě Božího slova své hříchy, Boží milosrdenství, které přijímáme, vzájemné smíření nepřátel i naše radost z Božích zaslíbení - to vše je dílem Kristovy lásky a přítomnosti Ducha svatého.

Způsob slavení večeře Páně v evangelické církvi byl ovlivněn dřívější praxí katolické církve, která ji chápala jako stálé opakování Kristovy oběti (mše) a jeho přítomnost vázala na proměnu hostie v tělo Kristovo, jemuž je pak vzdávána trvalá úcta. Evangelíci zdůrazňují neopakovatelnost Kristovy oběti, kterou si při večeři Páně připomínají jako jedinečnou událost. Dříve se pro větší vážnost slavila pouze o svátích (čtyřikrát do roka). Nyní tomu již bývá častěji po vzoru praxe novozákonních sborů, kde večeře Páně byla součástí každé nedělní bohoslužby. Osobní zpověď je nahrazena společným vyznáním hříchů, víry a ochotou ke změně života. Na Večeři Páně se připravujeme slyšením Slova Božího, na modlitbách a vzájemným smířením v rodinách.

Hudba a zpěv

Hudba při bohoslužbách umožňuje zapojit do našeho vztahu k Bohu i lidské city a naznačuje, že lidská slova nedovedou vyjádřit celou šíři a hloubku naší víry a naděje. Společné písně nám pomáhají stát se součástí života církve přes hranice času, neboť nám umožňují připojit se k vyznáním a modlitbám těch, kteří nám víru předali a uvědomit si, že Bůh s námi ve svém díle navazuje na to, co koná po staletí.

Modlitba

Na rozdíl od ostatních náboženství, kde modlitba slouží k získání výhod, přízně a prosazení vlastních cílů, křesťané se učí modlit od Ježíše, který Boha nepřemlouval, ale v modlitbě hledal, jak nejlépe naplnit jeho vůli.

V modlitbě se snažíme, abychom Bohu co nejlépe porozuměli a nalezli cestu, po níž nás chce vést. Modlitba nám pomáhá nalézt ztracenou důvěru k Bohu a znovu si připomenout Boží lásku a věrnost. Pomáhá nám statečněji se vyrovnat s tím, co nás trápí a najít smysl a úkol života i v situacích, které jsme si nezvolili a kterým nerozumíme.

Modlitba, jak ji chápou křesťané, není pouhé přemýšlení o životě a jeho smyslu, ale řeč, kterou se obracíme přímo k Bohu a Ježíši Kristu. Modlit se ve jménu Ježíše Krista znamená navázat v modlitbě na to, co pro nás Bůh v Ježíši Kristu učinil a opřít o to svou naději a důvěru. Modlit se můžeme kdykoli a kdekoli. Vlastními i naučenými slovy. Modlitba by se neměla stát povinností ani pojistkou. Lepší je myslet na Boha celý den a vyjadřovat to tichou pokorou i odvahou k pravdě. Stejně důležitá je i modlitba společná. Uč nás víru neskrývat, hledat, co je nám společné, myslet na druhé a navzájem se podpírat. Velikým požehnáním je společná modlitba v rodině. Pomáhá vzájemné důvěře a porozumění. Společná modlitba ve shromáždění je služba, kterou si navzájem pomáháme, abychom pro svou víru, starosti i radosti našli místo ve společném volání církve a všeho stvoření.