SCEAV
Drazí bratři a sestry, milí domácí i hosté!
V posledních letech jsme svědky toho, jak se hranice v Evropské unii na základě Schenghenských ujednání stávají propustnými. Díky této smlouvě se můžeme navštěvovat, aniž bychom k tomu potřebovali cestovní pas a byli nuceni čekat na celní kontrolu. Určitě to vítáme, ale to, že se v Pezinku a v Bratislavě cítíme doma, je podloženo ještě jinou smlouvou, daleko účinnější a trvalejší než Schenghenskou. Smlouvou nezávislou na hranicích států, ani na žádných vnějších okolnostech.
Co je to za dohoda? Apoštol Pavel má na mysli smlouvu sepsanou Kristovou krví, která boří bariéry mezi národy a kulturami a sjednocuje všechny, kteří v Kristu poznali svého Zachránce, podřídili mu svou vůli a vírou přijali právo Božího lidu, čili občanství Božího království. Díky Kristově oběti za naše hříchy smíme patřit do Boží rodiny a kvůli Kristově výkupné oběti se máme a musíme vzájemně povzbuzovat k víře, lásce a naději.
Text kázání nám tedy připomíná:
1) Jak se stáváme členy Boží rodiny?
2) Co je naším posláním v Boží rodině?Jak se dostat do Boží rodiny? Je to vůbec možné? Vždyť svět bez Boha je plný nelásky.
Z lidského hlediska a lidskými silami je naprosto nemožné lidské peklo proměnit na Boží ráj, ale Ježíš vnesl do tohoto světa nenávisti lásku, která přemáhá zlo, uzdravuje zranění a dává novou naději.
Pěkně to vystihl Lev Nikolajevič Tolstoj ve svém románu Vzkříšení. Popisuje v něm duchovní bídu ruské šlechty a zapáchající bahno společenské spodiny. V líčení otřesných poměrů na Sibiři zmiňuje dokonce toulavé lidožrouty. Celý příběh je ovšem o mladém knížeti Něchljudovovi, který v propasti mezi prázdnotou aristokratického užívání a otřesným živořením sibiřských vězňů hledá smysl svého života. Na úřadech vymohl omilostnění trestankyně Kaťuše Maslovové, které on sám kdysi ublížil. Šel jí to sdělit do sibiřské káznice a chtěl si ji vzít v domnění, že tak jí odčiní křivdu, ale ona jej odmítla. Zklamán, dále hledal naplnění svého života. Návštěva věznice mu byla povolena s jistým Angličanem, který se při studiu sibiřského vyhnanství a vězeňství snažil vězňům zvěstovat evangelium. Oba se v jedné cele nechtě stali svědky krvavé rozepře dvou vězňů. Jeden měl rozbitý nos, druhý si obíral vyrvané vousy. Něchljudov se zeptal důvěrníka, jak došlo ke rvačce. „Kvůli onucím“ - zněla odpověď. Nato Angličan vzal evangelium a řekl: „Vy jste se pohádali a poprali, ale Ježíš, který pro nás zemřel, nám ukázal jiný způsob, jak máme řešit své spory.“ Pak nahlédli do márnice, kde jednu ze čtyř mrtvol Něchljudov znal. Všechno to na něj dolehlo, stáhl se do ústraní, četl osmnáctou kapitolu evangelia svatého Matouše, pak kázání Pána Ježíše na hoře a v myšlenkách je rozjímal: „… žijeme v bláhovém přesvědčení, že jsme sami pány svého života, že nám byl dán pro rozkoš. Ale to je zřejmě bláhovost. Vždyť byli-li jsme vysláni sem, tedy z něčí vůle a pro něco.“
Něchljudov začal hledat Boží vůli. Zamýšlí se nad veršem: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno,“ Mt 6,33. A dodává: „Toť můj životní úkol.“ Nato Tolstoj končí svůj román zjištěním: „Od té noci nastal Něchljudovovi zcela nový život, ne proto, že se octl v nových životních podmínkách, ale proto, že vše, co se s ním událo od té doby, nabývalo pro něho zcela jiného významu než dříve.“
Tolstoj přesně vystihuje nesmyslnost lidského egoismu, který lidi žene proti sobě a sžírá je hůř než zákeřná nemoc. Jeho velkolepý román je ovšem založen na přesvědčení, že člověk je schopen naplnit Kristův zákon. Apoštol Pavel náš ujišťuje, že tomu je jinak. „To všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření,“ 2 K 5,18. Tedy ne z nás, ale z Boha.
Lidská aktivita k oslavě Boha je bez Krista marná a nemožná. V dopise Efezským čteme: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy,“ Ef 2,1. A dále pokračuje: „I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní,“ Ef 2,3. Žádná náplast nezahojí rány sobectví tohoto světa. Lidé se dále budou prát o ony vězeňské onuce. Kolik trápení musí snášet jedna i druhá strana, když v manželství vyhasne láska! Do jakých tragédií žene národy lidská pýcha, chamtivost a vzájemná nenávist! Rány způsobené lidským hříchem nezahojí čas, ale pouze moc Kristovy lásky. V Kristu máme nejen příklad lásky, ale i její zdroj. Pravá láska není z nás, ale z Krista. Jeho láska je pojivem Boží rodiny. Bez jeho lásky můžeme vytvářet spolky, avšak Boží rodinu spojuje jedině Ježíšova láska, potvrzena jeho svatou obětí za nás.
Apoštol Pavel zakládá Boží rodinu jednoznačně na Kristu. Pán Bůh se ve své lásce rozhodl, abychom „byli skrze Ježíše Krista přijati za syny,“ Ef 1,5. Ujištění, že věřící nejsou cizinci a přistěhovalci v Boží společnosti, ale Božím lidem a Boží rodinou, váže na skutečnost, že „v něm (v Kristu) smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem,“ Ef 2,18.
Jak se tedy může Slovák, Čech, Maďar, Němec, Polák, Rakušan, či kdokoli jiný dostat do Boží rodiny? Tím, že patří kultura jeho národa byla silně zakořeněna v křesťanství? Dědictví předků je velkým požehnáním, ale členem Boží rodiny můžeš být jedině skrze Pána Ježíše Krista. Toto nám zdůrazňují první dvě kapitoly dopisu Efezským.
V dalších kapitolách apoštol píše o tom, co bychom díky tomuto daru a z vděčnosti za něj měli činit my.
Co tedy je naším posláním v Boží rodině? Apoštol navazuje na to, co pro náš podíl v Boží rodině učinil Pán Ježíš a v této souvislosti v dopise Efezským často používá slůvko „proto“.
1) Proto nepřestává děkovat za Efezské, že uvěřili v Krista, a prosit, aby poznali Boha a viděli „k jaké naději (vás) je povolal, jak bohaté a slavné je (vaše) jejich dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme,“ (Ef 1,18,-19. 2) Proto on, Žid, je pro ně, pohany, vězněm Krista Ježíše, a ještě je prosí, aby se tím nedali odradit, protože se to obrátí k jejich slávě,( Ef 3,1.13. 3) Proto kleká na kolena před Otcem, aby jeho Duch posílil jejich duchovní růst, aby poznali Kristovu lásku a dali se prostoupit vší plností Boží, Ef 3,14. 4) Proto za ně prosí, aby svým životem dělali čest Božímu povolání a zachovávali jednotu, Ef 4,1n. Pak následují výzvy, jak dobře vycházet s bližními, jak nezarmucovat Ducha Božího, jak nesplynout s hříšným prostředím (Ef 4,25;5,7.14.17) a jak křesťansky žít v rodině (Ef 5,28).
Není to teorie? Není! O tom jsem se přesvědčil nastokrát. Jednou se mě snažili zviklat členové sekty, která neuznává božství Ježíše Krista. Po jakémsi čase někteří z nich uvěřili v Pána Ježíše jako svého Spasitele. Byl mezi nimi také vedoucí jejich sboru, to znamená, že měl pod sebou 100 členů této sekty. Právě on se mi svěřil, že kdysi při čtení Písma svatého nalézal pouhé poučky. Spolu s manželkou byli stejné víry, ale manželství bylo na rozpadnutí. Když uvěřil v Krista, nastala změna. Řekl mi: „Kdysi to bylo hrozné, nyní je naše manželství pozemský ráj. Studiem Bible stále více poznávám Krista, který naše manželství naplňuje láskou a pokojem.“ A bylo to skutečně poznat.
Pro apoštola Pavla tedy Boží rodina nebyla abstraktním pojmem. Děkoval za ni, protože v ní viděl skutky Boží lásky. Trpěl za ni, protože se přesvědčil, že to má smysl, lidé v Kristu nacházeli pravý život. A prosil za ni, protože jasně viděl skutečný cíl, ke kterému Bůh vede svůj lid.
Tutéž zkušenost mohou mít křesťané i dnes, protože Ježíš řekl: „Já jsem s vámi po všecky dny…“Sešli jsme se v těchto dnech, abychom vůči světu demonstrovali, že láska, která pramení z Krista a spojuje nás v jeden Boží lid, je živá. A že taková skutečně je, svědčí i Vaše pohostinnost.
Jménem všech účastníků setkání z Těšínska Vám vřele děkuji za milé přijetí.Zkušenost, že pouto Kristovy lásky je silnější, než rozbroje v tomto světě, je radostná a uzdravující. Proto svět potřebuje Krista. Boží lid má zde své vznešené poslání: slovy i skutky svědčit o moci Kristovy lásky, aby ti, kteří jako Něchljudov hledají pravý smysl života, našli jej v Kristu. Přeji Vám, aby se takto ve Vašich životech, Vašich rodinách, sboru a církvi oslavil náš vznešený Spasitel a Pán, Ježíš Kristus, díky kterému patříme do jedné Boží rodiny.
Stanislav Piętak
