SCEAV
Jean Henri Merle d’Aubigné (*16. 8. 1794 – †21. 10. 1872), profesor církevních dějin ženevské university, uvádí jako tyto základní biblické pravdy jen dvě skutečnosti.
V úvodu svých několikasvazkových „Dějin reformace 16. století“ totiž uvádí, čím se – dle jeho názoru – hlavně lišilo křesťanství od všech ostatních náboženství: Merle vytkl dvě skutečnosti; jedna se týkala duchovenstva, druhá učení. Píše:
„V pohanských obřadech byli kněží pokládáni za bytosti jen málo nižší než bohové. Národy bydlící v Egyptě, Galii, Germánii, Británii jakož i ve Východní Indii byly zcela závislé na vlastním duchovenstvu, které panovalo nad svědomími, dokud lid neprohlédl. Kristus sice ustanovil kazatelský úřad, neustanovil však „kněžský stav“; on zrušil ta živoucí božstva národů, zbavil vlády pyšnou hierarchii, vzal člověku to, co člověk vzal Bohu, a připravil lidské duši bezprostřední spojení s věčným pramenem pravdy, když se zjevil jako jediný Pán a jediný prostředník. „Jeden je mistr váš – Kristus, ale vy všichni jste bratři.“ (Mt 23,8)
Co se týče učení, tak podle přírodních náboženství spasení pocházelo z člověka samotného. Zemská náboženství znaly jen zemské štěstí. Jako odměnu slibovaly nebe, ale cenu, za níž bylo možno se do něj dostat, vymezovaly samy – a jakou vymezovaly cenu! Náboženství dané Bohem zvěstovalo, že spasení pochází od Boha, že je darem z nebe, darem, který je důsledkem odpuštění, milosti Nejvyššího. „Bůh dal život věčný.“(1 J 5,11)
Ve výše uvedených zásadách křesťanská víra samozřejmě není zcela obsažena; ale jestliže jde o její historické vykreslení, nabírají nepoměrný význam. Při nemožnosti popsat zde v jednotlivých rysech celý kontrast, který je mezi pravdou a omylem, vybíráme pouze ty charakteristiky, které se nám zdají být nejzřetelnějšími.
Hle, dvě nejhlavnější zásady toho náboženství, které si podmanilo římské impérium a svět. Kdo je zachovává, patří ke křesťanství, kdo je zavrhuje, obrací křesťanství vniveč. Na jejich zachování nebo ztrátě závisí velikost nebo úpadek křesťanství. Tyto zásady jsou spolu úzce propojeny; není možno ani vyzdvihnout postavení duchovenstva v církví, ani význam dobrých skutků křesťanského lidu, aniž by tím nebyl urážen Kristus Pán ve svém dvojím postavení jako „prostředníka“ a jako „spasitele“.“
Středověké křesťanství
Křesťanství se dostalo na území dnešního Těšínska s největší pravděpodobností již v době Velkomoravské říše (9. stol.).
V životopise arcibiskupa Metoděje se dočteme, že kníže Svatopluk dobyl říši Vislanů a jejího knížete násilím pokřtil. Nejpozději v té době se i Těšínsko dostalo pod vládu velkomoravských knížat a tedy i pod vliv byzantské misie. Doslova v Metodějově životopise o zmíněné události stojí: „Jeden velmi mocný kníže pohanský sídlící na Visle tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: »Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak si vzpomeň na mne.« To se i stalo.“
Výše uvedený citát o násilném křtu je důkazem toho, že křesťanství, přicházející na Těšínsko, již ztratilo mnoho z toho, co mělo u svého zrodu. Na druhou stranu řada nešvarů a omylů, které si představíme, když se řekne „středověká církev“, dosud v církvi nezakořenila. Mezi nejznámější skutečnosti patří např. to, že slovanští věrozvěstové sloužili bohoslužby v národním (tj. lidu srozumitelném) jazyce; večeře Páně se taky tehdy podávala všem podobojí; Bible ještě nebyla laikům zakázána, sám Konstantin-Cyril ji všem vřele doporučoval apod.
Po rozpadu Velkomoravské říše do Těšínsko dostalo přechodně pod pravomoc biskupů pražských; v 11. století přešlo pod vládu polských knížat a králů a bylo též začleněno do rámce polské církve: spadalo do diecéze vratislavské a arcidiecéze hnězdenské. (Katolická církev na Těšínsku setrvala pod vratislavskými biskupy až do 20. století.) V 11. století byla na těšínském hradě vybudována rotunda jako sídlo církevní správy v kraji. Ve 13. století získali pevné postavení na Těšínsku řeholní řády: v Orlové a okolí to byli benediktýni, v městě Těšíně působili dominikáni a františkáni.
Podobně jako celá středověká církev v západním světě se postupem doby ve své zkaženosti propadala stále hlouběji, stejně tak byla politováníhodná i církev na Těšínsku. Mezi skutečnosti nejvíce zničující pro církev patřilo učení o záslužných dobrých skutcích, vznikaly seznamy různých předepsaných skutků na určité hříchy, někteří se dokonce bičovali v domnění, že se tak vykoupí ze svých hříchů; vzniklo učení o očistci a také odpustky, které zkracovaly utrpení duší v tomto očistci; spasení se stalo „majetkem“ duchovenstva, které ho udělovalo prostřednictvím různých obřadů za hojné materiální odměny; byly uctívány nejrůznější pozůstatky svatých – relikvie (často i podvrhy – např. péro z křídla archanděla Michaela).
Bludná nauka nutně vedla ke zkaženosti mravů. Ani se nechce věřit vše, co čteme o kněžích propadlých opilství, rozpustilému životě, hazardním hrám, sexuální nevázanosti, atd. (Někteří biskupové např. dokonce vybírali od sobě podřízených kněží zvláštní poplatek za dovolení k vydržování souložnice.)
Reformace
Kritický stav církve samozřejmě vyvolával odezvu těch, kdo usilovali o čisté křesťanství – i ve Slezsku nalezly ohlas některé rané reformní proudy: např. r. 1398 byl ve Vratislavi upálen nějaký Štěpán, stoupenec nauky anglického reformátora Viklefa.
Přestože v 15. století již Slezsko bylo nedílnou součástí zemí Koruny české, husitství tu našlo minimální ohlas. Je věcí spornou, zda výše uvedený soud o Slezsku platí v plné míře i o jeho nejjihovýchodnější části – o Těšínsku. Historických dokumentů je málo, a tak různí badatelé vyslovují různé soudy. Ti badatelé, kteří na Těšínsku předpokládají větší počet utrakvistů (byť spíše konzervativního ražení), se mohou opírat například o následující skutečnosti:
• V těsném sousedství Těšínska – na moravském severovýchodě – existovala významná centra husitství – jednalo se zejména o pevnost Odry a hrad Hukvaldy – díky nimž se husitství mohlo šířit v Horním Slezsku (příznivě mu byl nakloněn zejména Bolek Opolský). Roku 1428 husité dokonce překročili hranice Těšínska a načas zmocnili Slezské Ostravy, dokud s nimi těšínský kníže Boleslav I. nesjednal mír.
• V jednom rozhodnutí rady města Těšína z roku 1513 se uvádí, že některé cechy měly své kalichy k bohoslužbě, které užívaly při přijímání.
• V zápisech v městských knihách na Těšínsku se lze setkat s obraty, které vyjadřují úctu k Mistru Janu Husovi. Jedná se sice o zápisy z doby luterské reformace, lze však předpokládat, že jsou výrazem starší tradice. Jedná se konkrétně o zápis z roku 1564 v sirotčí knize města Frýdku , kde na straně 196 čteme: „…ve štvrtek, den památný svatého Mistra Jana Husy…“. Jiné dva obdobné zápisy jsou známy z města Těšína.
Shora uvedené skutečnosti svědčí ve prospěch přítomnosti husitství na Těšínsku, byť jistě toliko v konzervativní formě, protože o radikálních proudech bychom jistě byli z dobových materiálů zpraveni. Lze také důvodně předpokládat, že připravilo půdu reformaci německé.
Slezsko opustilo Řím až ve století šestnáctém – po vystoupení Martina Luthera. Učení wittenberského mnicha se setkalo ve Slezsku s velkým ohlasem. Padlo zde na úrodnou půdu, kterou připravila sílící kritika etického úpadku prelátů, kněží a mnichů. Zpočátku se šířilo především mezi německy mluvícím obyvatelstvem Dolního Slezska. Jeho nositeli byli zprvu kupci, studenti, měšťanstvo, potulní kazatelé a žebraví mniši.
Druhým významným faktorem úspěchu Lutherovy nauky ve Slezsku byla její podpora a šíření slezskými knížaty. Z nich stojí za zmínku především Jiří Braniborsko-Ansbašský, zvaný „Zbožný“, jemuž v Horním Slezsku náleželo Krnovsko a řada dalších území (mezi nimi od r. 1531 Bohumínsko). Kníže Jiří Zbožný byl jedním ze signatářů Augsburského vyznání (1530).
Velmi zajímavý je v dějinách slezské reformace postoj vratislavských biskupů k reformaci a vůbec poměr katolické a luterské církve. Vratislavští biskupové se hluboko do 16. století proti reformaci nestavěli – biskup Jan Thurzo (†1520) byl dokonce s Wittenbergem v čilém listovním styku. Tento příznivý postoj vratislavských biskupů, jakož i vcelku poklidný průběh a konzervativní ráz slezské reformace měly za následek to, že dělící čára mezi katolickou a luterskou církví ve Slezsku byla dosti dlouho neostrá – s trochou nadsázky bychom mohli říci, že ve Slezsku luterství fungovalo na samém začátku v rámci katolické církve jako jakási „vnitřní misie“. Teprve později se začaly vytvářet oddělené struktury církve a naprosté oddělení obou církví bylo dokonáno po Tridentském koncilu, kde katolická církev definitivně zavrhla reformační učení a utužila nejrůznější protibiblická učení a obřady.
Reformační hnutí brzy dosáhlo i nejvýchodnější části Slezska – Těšínska. V době Lutherova vystoupení tu vládl kníže Kazimír II. Když roku 1528 zemřel, byl jeho nástupce – vnuk Václav III. Adam teprve čtyřletý a vládli za něj poručníci. V této době se luterství se v kraji proto šířilo víceméně živelně. Lze dosti těžko určit datum vítězství reformace na Těšínsku; je třeba taky pamatovat na to, co bylo uvedeno výše, že totiž reformace ve Slezsku probíhala poklidně a dosti dlouho v organizačním rámci katolické církve.
Na vesnicích často probíhala reformace tím způsobem, že místní šlechtic, který měl na starosti povolávání farářů, povolal ke svému kostelu stoupence nového učení. Záleželo pak na faráři, zda a jak své farníky bude evangelizovat.
Když se roku 1545 ujal kníže Václav III. Adam vlády, bylo již luterství patrně dosti rozšířeno. Svědčí o tom např. ta skutečnost, že v Těšíně v té době již nepůsobili mniši ale existovaly tu dva luterské kostely – bývalý farní, v němž bylo kázáno česky, a bývalý dominikánský, který sloužil německým evangelíkům.
Kníže Václav Adam je v dobových pramenech líčen jako muž šlechetný, mající smysl pro diakonickou činnost (např. podporoval špitály, sám se zabýval lékařstvím).
Zasloužil se též o uspořádání a sjednocení náboženského života rodící se evangelické církve; vnesl do něj pořádek vydáním tzv. Řádu církevního (1568).
Faráři měli často jen kusé poznatky o reformačním učení a mnohde se stávalo, že Luterovo učení mísili s různými přežilými naukami středověké římské církve. Tomu měl učinit konec Řád církevní – zakázal např. světit nejrůznější předměty a používat při křtu sůl, bláto svíce apod., protože se to pojilo s pověrami, zakázal procesí, v nichž mnozí dávali pokrytecky najevo okázalou zbožnost, zakázal všechny „modlářské ceremonie“, které vycházely z katolického učení o mši (klanění se hostii a vínu, dělání křížů nad nimi, sloužení mše bez přítomnosti sborovníků).
Při výkladu dějin reformace na Těšínsku je třeba vzít v úvahu i fakt, že od těšínského knížectví byla roku 1572 oddělena tři území, která získala postavení „svobodných stavovských panství“, na knížeti nezávislých, a jejichž náboženský vývoj byl velmi rozdílný. Jednalo se o panství Frýdek, Fryštát a Bílsko. Frýdek byl od samého počátku v katolických rukou, a proto zde začala rekatolizace nejdříve. Fryštát spravovali evangelíci do r. 1637, naproti tomu panství bílské bylo v držení evangelíků až do 18. století a stalo se baštou luterství.
Po předčasné smrti knížete Václava Adama (†1579) vládla jménem nezletilého syna Adama Václava kněžna Kateřina Sidonie. Roku 1584 vydala pro evangelickou církev německy psané Školské a církevní zřízení, předstaující novelizaci Řádu církevního.
Lze tedy shrnout, že na přelomu 16. a 17. století bylo celé Těšínsko s výjimkou Frýdecka luterské. Kromě luteránů tu byly jen malé skupinky římských katolíků, kalvinistů či příslušníků Jednoty bratrské (v Petřvaldě, Fryštátě, Strumeni); je možné (ale není to jisté), že se zde vyskytli i ojedinělí stoupenci Kaspara von Schwenkfelda (†1561) .
Syn Václava Adama a Kateřiny Sidonie – kníže Adam Václav – se ujal vlády roku 1595. Začal energicky zajišťovat luterskou víru v knížectví. Když v prosinci roku 1598 povolal Adam Václav na místo těšínského děkana žilinského faráře Timotea Lovčániho, ve zvacím listě mu napsal, že chce, aby se v jeho zemi kromě učení podle augsburského vyznání nekázalo žádné jiné. Žel knížecí přání bylo jen ovocem duchaprázdného náboženského fanatismu, kníže Adam Václav je příkladem úpadku, který se mnohde začal v době předbělohorské projevovat. Je příkladem těch, kdo sice převzali od svých rodičů augsburské vyznání, avšak neměli víru, nechápali, o co v „jejich“ náboženství jde. (O tom, že naprosto nepochopil, o co v luterství jde, svědčí mimo jiné například to, že své státnické kroky konzultoval s jakousi věštkyní z Bobrníka u Bytomi.) Historik Těšínska František Sláma jej charakterizuje takto: „Žil ode dne ke dni, oddávaje se rozmařilostem.“ Nebylo proto těžké takto nábožensky povrchního člověka přivést zpět do lůna římskokatolické církve. Roku 1610 pod vlivem jezuity Dingenauera a s vyhlídkou na kariérní postup kníže opustil evangelické vyznání. Na Těšínsku začalo období protireformace. Následná vichřice třicetileté války (1618-1648) vyzkoušela kvality víry jednotlivých luteránů. Mnoho plev, které se zdály být zrním, odvála; avšak skutečné zrno, které zůstalo, prokázalo svou výtečnost a vzácnost.
Ortodoxie
V 17. století prochází luterské církve v Evropě krizí. Třicetiletá válka způsobila strašlivé zpustošení a úpadek mravů. Evangelické církve nedovedly reagovat: převládala v nich scestná luterská ortodoxie, která se projevovala bujením polemiky a dogmatismu, lpěním na tradici a konfesích jednotlivých denominací, zanedbáváním praktické 
biblické zvěsti a vyloučením laického živlu ze života církve. Učení o všeobecném kněžství zůstávalo zcela v teoretické rovině. Protestantští theologové zdůrazňovali čistotu učení ale nedbali na každodenní křesťanský život. Pravdivě bylo o této situaci řečeno, že byla „namnoze podobná té, která vyvolala Lutherovo vystoupení, s tím, že nyní nastala v církvi, kterou sám založil“.
Na Těšínsku se negativní stránky orthodoxie příliš v 17. století neprojevovaly: kraj byl od r. 1654 bez luterských kostelů a veřejné evangelické bohoslužby. Evangelická církev se stala „církví laiků“, kteří čerpali duchovní vzdělání z tajně přechovávaných starých knih a dobové malicherné spory teologů jim nebyly známy.
Situace se poněkud změnila až po r. 1709, kdy za Horní branou města Těšína vystavěn Ježíšův kostel – tehdy i na Těšínsku začala bujet ortodoxie – ovšem již v konfliktu s následujícím duchovním proudem v církvi: s pietismem.
Pietismus
Proti vadám luterské ortodoxie se postavil pietismus. Kladl důraz na praktickou zbožnost: Křesťan musí veškerý svůj vnitřní i vnější život vědomě podřídit křesťanským zásadám. Pietismus byl také silným protestem proti klerikalizaci církve.
Za zakladatele pietismu je pokládán Philipp Jacob Spener (†1705), jehož dílo Pia desideria (1676) představuje nástin reformního programu pietismu. (Není bez zajímavosti, že Spenerův pohled na křesťanství se utvářel pod vlivem (zprostředkovaným) Komenského díla Unum necessarium.) Ačkoli měl Spener o Slezsko zájem a ve svých dopisech z přelomu 80. a 90. let 17. století, adresovaných švédské královně, se přimlouvá za pronásledované slezské evangelíky, nebyl to on, kdo se stal otcem slezského pietismu.
Pro Slezsko byl klíčovým pietistický směr, jehož baštou bylo Halle a duchovním otcem August Hermann Francke (†1727). Ten na pozvání Bedřicha III. Braniborského zorganizoval v Halle univerzitu a vytvořil sirotčinec. Halle vnášelo pietismus do Slezska dvojím způsobem: jednak prostřednictvím svých emisarů či misionářů a také prostřednictvím svých studentů: podle matriky hallské univerzity na ní do roku 1730 studovalo na 760 studentů ze Slezska. Jiným impulsem pro slezský pietismus byl průchod švédských vojsk Karla XII. v prvním desetiletí 18. století. Toto vojsko konalo evangelické polní bohoslužby, jimiž se Slezané inspirovali. Spontánně vzniklo duchovní probuzení zejména mezi dětmi a mládeží – setkávali se pod širým nebem, zpívali a modlili se; tomuto hnutí se říká „revolta dětí“. Zřejmě i díky modlitbám těchto dětí bylo v letech 1707-1709 evangelíkům ve Slezsku vráceno na 120 kostelů a šest dalších si mohli nově vystavět (mezi nimi i Ježíšův kostel v Těšíně).
Roku 1709 povolil císař Josef I. pod nátlakem švédského krále Karla XII. vybudování jednoho evangelického kostela na Těšínsku. Těšínští evangelíci mohli po 55 letech nejtěžšího útisku znovu veřejně slavit bohoslužby. První veřejné kázání před velkým shromážděním měl 2. 6. 1709 první pastor při Ježíšově kostele – Jan Muthmann. Jak vzpomíná ve svém životopise, kázal pod širým nebem, jeho kazatelna stála pod jabloní, obsypanou jablky. Radost těšínských luteránů z nového kostela byla obrovská: Pastor Voigt píše o tom, jak kázal: „Když jenom vyslovím jméno Ježíš, volají všichni velmi hlasitě: »Ach, Pane Ježíši Kriste!«, že musím udělat přestávku v řeči, až se všichni domodlí!“
Nový kostel sloužil asi 40 000 těšínských evangelíků – je proto jasné, že na takovou práci nemohl stačit teprve čtyřiadvacetiletý pastor Muthmann sám Do Těšína byli proto povoláni další teologové – v průběhu následujících let zde běžně působilo až 5 pastorů najednou, těm pak ještě vypomáhali učitelé s teologickým vzděláním.
Pietističtí pastoři Muthmann, Steinmetz a Sassadius aj. ve spolupráci s dalšími probuzeneckými učiteli (J. Sargánek, J. Liberdaaj.) a za podpory pietistické šlechty rozvinuli v Těšíně dílo duchovní obnovy: kromě kázání vzdělávali lid na tzv. konvektiklech, což byla setkání v soukromých obydlích či v sakristii, dále prostřednictvím katechizací a opakováním kázání. Jejich práce přinášela ovoce: víra evangelíků se prohloubila, přibývalo i nových přívrženců (je znám dokonce i případ obrácení židovské dívky). Velká pozornost byla věnována školství a výchově mládeže. Evangelická škola, založená r. 1709, zažila velký rozkvět ve 20. letech 18. stol., a to pod vedením pastora Jana Adama Steinmetze, který působil jako její inspektor. Zatímco v počátcích neměla škola ani 20 žáků, v polovině 20. let jejich počet stoupl až téměř ke 150!
Nelze také pominout to, že těšínský pietismus se významně zasloužil o obnovu Jednoty bratrské. Tajní moravští evangelíci z Kravařska a okolí tajně docházeli do Ježíšova kostela, kde mnozí z nich nalezli jistotu spasení. Například David Nitschmann, pozdější biskup obnovené Jednoty bratrské, měl se Steinmetzem duchovní rozhovor o Vánocích 1722, na nějž později takto vzpomínal: „Když jsem s ním rozmlouval, bylo mé srdce velice uklidněno nad výkladem učení o zásluhách Spasitele, že ubohý hříšník, takový, jaký je, může přijít pouze k němu, a bude přijat. Mým bratřím jsem pak řekl: »Co jsem slyšel a co jsem zakusil ve svém srdci, to nemohu slovy vyjádřit, měli byste tam sami jít a slyšet.«“ Zvěst Božího Slova, kterou Moravané slyšeli v Těšíně, začala radikálně měnit jejich životy. To vše však neuniklo katolickému duchovenstvu a vrchnosti a ti je začali krutě pronásledovat a trestat: byli zavíráni do nejhorších žalářů, trestáni nucenými pracemi, byli biti a spoutáváni až do krve. Za této situace mnozí začali pozorně naslouchat tesaři Kristiánu Davidovi, jenž se setkal roku 1722 s hrabětem Zinzendorfem, který mu slíbil, že je ochoten přijmout moravské protestanty na svém berthelsdorfském panství v Sasku. Moravané tuto nabídku přijali a začali prchat do exilu, dne 17. června 1722 založili na Zinzendorfových statcích obec Ochranov (Herrnhut). Celkem v následujících letech odešlo z Kravařska do Ochranova přes 550 osob a z oblasti Jeseníků 100 osob. Není bez zajímavosti, že jejich cesty vedly mimo jiné často i přes Bohumín, náležející pietisticky smýšlejícímu hraběti Erdmannovi Heinrichovi von Henckel und Donnersmarck. Mnoho z těchto uprchlíků, kteří sedávali na kázáních v Těšíně a byli zde duchovně probuzeni, odešlo z Ochranova na misii: do Afriky, Skandinávie, Ruska, Indie, Surinamu, Severní Ameriky (mezi Indiány), do Grónska či na Labrador. Pod vlivem svědectví Moravských bratří prožil své obrácení i John Wesley, zakladatel metodismu. Význam Těšína pro obnovu Jednoty bratrské patří k nejvelkolepějším kapitolám z dějin těšínských protestantů. Německy píšící historik Oskar Wagner napsal: „Svým podílem na růstu a vzniku ochranovské bratrské obce, obnovené Jednoty bratrské... vešly dějiny kostela milosti v Těšíně do dějin světového protestantismu.“
Žel ne všichni pastoři a učitelé měli na mysli probuzeneckou činnost mezi sborovníky, kteří jim byli svěřeni. Mezi zastánce tuhé ortodoxie patřili pastoři Hentschel a Schmidt. Sami neměli lidu mnoho co nabídnout a záviděli pietistům lásku věřících, kterým tito ukazovali cestu ke spasení.
Požehnaná práce pietistů byla s velkou nevolí sledována též ze strany katolíků a jezuitů zvláště. A nelenili, aby tuto práci mařili; žel, ortodoxní pastoři si neváhali při tom „přihřát svou polívčičku“. Roku 1722 obvinili katolický děkan Schwider a daňový úředník Jiří T. Battik Steinmetze, Muthmanna a Sassadia z organizování soukromých konvektiklů a královský vrchní úřad ve Vratislavi je svým dekretem ze 6. srpna 1722 zakázal. Snahy o změnu tohoto rozhodnutí vyšly naprázdno. Pietisté se se zákazem nakonec vyrovnali tak, že všechna shromáždění přesunuli do sakristie, kde se vešlo i 100-300 osob a při shromáždění otevřeli okna a dveře, takže toto shromáždění dle jejich názoru nemohlo být pokládáno za „soukromé“. Odpůrci pietistů proto přiměli těšínského zemského hejtmana ke zřízení vyšetřovací komise, a tak roku 1723 začal proces s pietisty. Kromě Schwidera a Battika se proti nim postavili mj. i ortodoxní pastoři Hentschel a Schmidt. Pietisté však měli tu výhodu, že se za ně cele postavilo šlechtické církevní představenstvo a rozhodně žádalo zastavení procesu. Vratislavský vrchní úřad této žádosti svým ediktem z 18. října 1723 vyhověl. Situace se tak uklidnila – ale ne úplně. Emoce byly v Těšíně natolik zjitřené, že bylo jasné, že protivníci probuzení se tak lehce nevzdají. Vždyť pietisté pokračovali v konání konvektiklů a pašovali do země zakázané evangelické knihy.
Mezitím se dalším centrem pietismu stalo Bílsko, kde se r. 1725 obrátilo vícero lidí, kteří vytvořili probuzeneckou laickou skupinu – patřili k ní bratři Fuchsové, jeden obchodník a druhý kovář, tkadlec Schlosske aj.
Protivníci pietistů k tomu všemu samozřejmě pasivně nepřihlíželi: kromě toho, že si v červnu 1724 vymohli reskript, kterým bylo pastorům zakázáno nechat v kostele kázat cizí kazatele, začali se vyzbrojovat pro obnovení procesu. Hentschel a Schmidt se obrátili na universitu ve Wittenbergu, aby situaci zhodnotila a vydala dobrozdání o pravověrnosti probuzeneckých pastorů. Universita, přestože byla sídlem tuhé lutherské orthodoxie, se nevyjádřila jednoznačně proti Steinmetzovi a jeho kolegům s odůvodněním, že má pro posudek málo podkladů. (O tvrdý odsudek pietistů v Těšíně se zato krátce nato postaral wittenbergský profesor Wernsdorf, který proti nim vydal štvavý spisek.)
Jelikož bylo třeba se proti útokům z Wittenbergu bránit, obrátilo se církevní představenstvo na universitu v Jeně a posléze i na vrchní konzistoř v Drážďanech, aby také vydaly pastorům osvědčení: obě instituce Steinmetze a jeho kolegy jednoznačně podpořily. To ovšem nezabránilo tomu, aby byl v roce 1726 obnoven proces proti pietistům. Spor se rozvíjel v jejich neprospěch a v prosinci 1728 bylo na Steinmetze dokonce uvaleno domácí vězení. Církevní představenstvo se snažilo nepříznivý vývoj sporu zvrátit seč mu síly stačily – konflikt mezitím nabral takové obrátky, že se přesunul z Vratislavi k České dvorské kanceláři do Vídně a nakonec k samotnému císaři. Císař Karel VI. ho ukončil svým dekretem z 31. ledna 1730, kterým pastory Muthmanna, Steinmetze a Sassadia, jakož i učitele Sargánka a Jerichovia navždy vypověděl ze všech svých dědičných zemí.
Vyhnaní pastýři těšínského evangelického lidu však zanechali nesmazatelnou stopu jak na Těšínsku samotném, tak díky svému vlivu na Moravské bratry na různých místech celé zeměkoule.
Racionalismus a liberalismus
V 18. století, pod vlivem osvícenství, vzniká pietismu v teologii nový rival – racionalismus. Nad zjevené Boží slovo byl racionalistickými teology postaven jejich lidský rozum. Cokoli se nedalo vysvětlit rozumem, racionalističtí teologové odmítali – nemělo u nich místo učení o prvotním hříchu, o zázracích a zjevení. Bible nebyla pramenem Božího zjevení ale jen příručkou mravouky, byly odstraňovány Lutherovy katechismy ze škol a zaváděny nové příručky racionalistů. Zvěst evangelia byla nahrazena planým moralizováním nebo výukou praktických dovedností.
Na Těšínsku dochází ke střetávání mezi těmi, kdo rozvíjeli dědictví pietismu z počátku 18. stol., a racionalistickými teology po vyhlášení tolerančního patentu r. 1781. Do nově vznikajících sborů (Bílsko, Visla, Bludovice, Komorní Lhotka, Bystřice, aj.) přicházeli nejrůznější pastoři a leckde evangelíci nehodlali akceptovat nový, nebiblický styl racionalistických teologů. Např. v Bílsku předseda staršovstva (Oberälteste), obchodník Carl Friedrich Sennewald (†1824), který patřil k čelným probuzeneckým pracovníkům ve městě, velice těžce nesl činnost pastora Fischera, který jeho činnost svým racionalismem negoval.
Velkou vzpruhou pro dědice pietismu bylo působení pastora Leopolda Marcina von Otto (†1882) na Těšínsku v letech 1866-75. Zastával neochvějně biblickou linii a odmítal teologický liberalismus. Racionalisty vybízel, aby nepředstírali, že jsou křesťany, když odmítají Bibli, napsal: „Kdo nechce v Bibli uznat zjevenou Boží pravdu, ať si nehraje na křesťanství, ať neusiluje očišťovat Bibli – ať ji odhodí a řekne, že přestal být křesťanem.“ Svým odpůrcům, kteří často popírali božství Pána Ježíše Krista odpověděl takto: „Jestliže Kristus není Bohem, Bible je lží, církev divadlem a služebníci církve největšími svůdci.“ Otto také nelibě nesl některé prvky racionalismu, kterými byl zatížen tehdy nový Heczkův polský kancionál (1865).
Novopietismus
1) Společenstevní hnutí
Řada žáků, které na Těšínsku pastor Otto zanechal, připravovala svou obětavou činností půdu pro novopietistické probuzení na počátku 20. století. Mezi ně patřil zejména pastor Jan Pindór – ten se seznámil s probuzením v anglosaském světě a probuzenecké myšlenky se snažil přenést na Těšínsko. K mladším probuzeneckým teologům náležel pastor Karol Kulisz, který se zasazoval o to, aby znovuzrození lidé tvořili malé skupinky či buňky, v nichž by mohli studovat Bibli, modlit se a prožívat společenství. Začaly tvořit skupinky modlitebníků, studentů Bible, bratří a sester v úzkém společenství. Tyto skupinky se tvořily v Třanovicích, v Dzięgielowie, ve Smilovicích, v Konské a jinde. Díky pastoru Kuliszovi se o Těšínsko začala zajímat tzv. Misie pro jihovýchodní Evropu, která sem vysílala své pracovníky. Jezdili sem zejména evangelisté Martin Urban ze Strzegomia a Paul Wißwede z Katowic.
Duchovně velmi plodným byl rok 1905. V tomto roce se odehrálo několik desítek evangelizací v Těšíně: jak v Ježíšově kostele, tak v sekulárních prostorách. Na tato shromáždění přicházeli lidé nejen z okolí Těšína ale i ze vzdálenějších míst. Mnoho lidí se obrátilo ke Kristu. (Pod vlivem jedné evangelizace jistý hospodský z Gutů vyvalil sud lihu a vylil ho do potoka.) Probuzení bylo nadšenými německými misionáři nazváno „Wunder von Teschen“ neboli „Těšínský zázrak“.
Ve dnech 11. a 12. června 1905 se konal v Komorní Lhotce mezinárodní sjezd představitelů probuzeneckých hnutí. Konference bývá pokládána za bezprostřední impuls pro počátek zorganizované misijní práce na Těšínsku. Roku 1905 také vyšel z pera Karola Kulisze traktát nazvaný „Czego chcemy?“, představující obranu a programové prohlášení rodícího se hnutí. V závěru tohoto spisku uvedl: „Co chceme? – Toužíme, aby Ježíš Kristus, Pán církve, mohl i nás navštívit s upřímným, pravým, zdravým duchovním probuzením, protože to potřebujeme a je pro to příhodný čas. Máme vroucí touhu po zdravém a skutečném společenství, přátelství v Duchu Kristově. Věříme, že tímto můžeme být požehnáním pro církev. Takové časy, jako je nynější doba, jsou pro náboženský život tím, čím je jaro pro rolníka. Když jaro pomine, pomine Boží příležitost pro setbu a mnoho duší zůstane v zaslepenosti a ve smrti. Běda tomu, kdo zanedbá čas svého navštívení. A proto je třeba zasévat – byť i s pláčem – aby jednou bylo možno žnout s jásáním. (…) Je nám nutně třeba budovat Boží království nejen v taláru a z úřadu, ale v duchu a v pravdě, t. j. rozmanitým způsobem a bez přestání. (…) Je nutně třeba, aby Boží království bylo budováno dobrovolníky, ve sdruženích, prostřednictvím biblických hodin a společných modliteb. (…) To chceme. (…).“
Nově se rodící hnutí, kladoucí důraz na společenství znovuzrozených našlo svůj organizační výraz ve spolku, založeném v únoru 1906, nesoucí název „Křesťanské společenství“.
V únoru 1910 zakoupilo Křesťanské společenství starší dům v Těšíně (bývalý hostinec) a adaptovalo ho pro své potřeby. Téhož roku byl povolán na místo pracovníka na plný úvazek bratr Andrzej Cymorek.
Ve stejné době se Křesťanským společenstvím otřásly spory kvůli letničnímu hnutí. Křesťanské společenství jako celek letniční hnutí odmítlo; ti z bratří a sester, kteří je navzdory tomu akceptovali byli vyloučeni anebo vystoupili a založili Svaz pro rozhodné křesťanství.
Roku 1920, kdy bylo někdejší Těšínské knížectví definitivně rozděleno mezi Polsko a Československo, rozdělilo se i Křesťanské společenství – a to na polské (se sídlem v Cieszynie) a německé (se sídlem v Českém Těšíně). Roku 1927 se pak zorganizovalo na Českém Slezsku druhé polské KS.
Členové hnutí programově setrvávali v evangelické církvi a. v., kde vyvíjeli řadu činností, které církev zanedbávala: organizovali biblické hodiny, tvořili pěvecké, dechové a mandolinové soubory, vyučovali na nedělních besídkách, rozvíjeli diakonickou činnost (Komorní Lhotka, Dzięgielów).
Po II. světové válce zaniklo německé Křesťanské společenství a Křesťanské společenství v Polsku. Na polské Křesťanské společenství v Cieszynie dnes programově navazuje Centrum Misji i Ewngelizacji v Dzięgielowie (zal. r. 1997), které je však součástí církve.
V ČSR bylo polské Křesťanské společenství reaktivováno. Do jeho čela byl r. 1946 zvolen teolog Vladislav Santarius.
Po únorovém puči KSČ (1948) bylo Křesťanské společenství jako spolek zrušeno a jeho činnost přešla do (polo)ilegality. V jeho čele setrval pastor Vladislav Santarius.
Pražské jaro umožnilo rozkvět misijní práce a zintenzívnění kontaktů se zahraničím. V Oldřichovicích na Łyścu se v létě 1968 konal velký tábor mládeže organizovaný „misijní prací“; účastnila se ho řada hostů ze Slovenska, Moravy a Čech. Tamtéž byl r. 1978 zakoupen dům, nazvaný krycím jménem „Pod Lípou“, kde se konaly pobyty členů „misijního hnutí“.
Období normalizace znamenalo opětné zintenzivnění pronásledování probuzenecké práce ve SCEAV. Spolupráce představitelů církve s režimem vedla ke konfliktům s misijní prací; jedním z vrcholů těchto konfliktů byl XIV. řádný synod (1980), který protiprávně zbavil všech funkcí v církvi bratry Chalupského a Tomalu. Mimoto byl roku 1974 pastor Stanislav Kaczmarczyk zbaven státního souhlasu.
Roku 1983 vyšel v samizdatu zpěvník „misijního hnutí“ pro mládež nazvaný „Gloria“. V srpnu 1989 se poprvé konal evangelizační stanový tábor v Tošanovicích (hlavní program probíhal v místní hájence).
Po sametové revoluci využili členové hnutí „Misijní práce“ nových společenských poměrů a na obnovující konferenci dne 30. listopadu 1990 se ustavili jako občanské sdružení pod názvem „Křesťanské společenství – Społeczność Chrześcijańska“ (KS-SCh).
2) Letniční hnutí
Roku 1910 prožilo Křesťanské společenství bolestné rozdělení. Pod vlivem letničních myšlenek se oddělila část členů Společenství, která akceptovala letniční projevy. Tito bratři a sestry vytvořili spolek, který nazvali „Svaz pro rozhodné křesťanství“ .
Rozhodní křesťané – podobně jako členové Křesťanského společenství – zůstávali nadále členy luterské církve. Letniční hnutí na Těšínsku si také ponechalo luterský dogmatický základ, jejž pouze obohatilo letničními prvky, na něž ovšem „rozhodní křesťané“ nekladli přílišný důraz. V jejich teologii např. nebylo nutným důkazem křtu Duchem Svatým mluvení jazyky, nýbrž posvěcený život.
V průběhu let vyvstalo více snah o znovusjednocení Křesťanského společenství a Svazu rozhodných křesťanů; roku 1919 se pod patronací pastora Kulisze sešly dokonce zvláštní konference, ale výsledku nedosáhly.
Spolek se v meziválečném období postupně pomalu vzdaloval od evangelických církví, a ve 30. letech někteří „rozhodní křesťané“ z církví dokonce vystoupili.
Svaz rozhodných křesťanů v ČSR se formálně obnovil hned po válce. První poválečná léta byla charakteristická rozvíjením kontaktů rozhodných křesťanů s Křesťanským společenstvím. Rozhodní křesťané se ve spolupráci s Křesťanským společenstvím snažili nově regulovat svůj vztah k Augšburské evangelické církvi ve východním Slezsku v Československu (dnešní SCEAV). Vedení církve však odmítlo vyjít rozhodným křesťanům vstříc. (Jedním z hlavních důvodů byl fakt, že rozhodní křesťané začali po II. světové válce uznávat a praktikovat pouze křest dospělých.)
Po nástupu komunistického režimu a zákazu náboženských spolků proto „rozhodní křesťané“ hledali jinou církev, do níž by mohli vstoupit.
Na likvidační valné hromadě Svazu rozhodných křesťanů, konané 22. dubna 1951 bylo jednohlasně usneseno připojení k Jednotě českobratrské (od roku 1967 má název „Církev bratrská“). Tak byl položen základ pro dnešní sbory CB na Těšínsku.
V té době však byli bývalí rozhodní křesťané v konfliktu s vedením Jednoty českobratrské. Předmětem sváru bylo posouzení letničních projevů v církvi. V roce 1963 oznámili téměř všichni členové ze sborů v Neborech a Dolním Žukově (a také někteří ze sborů v Hrádku a Suché) vystoupení z Jednoty. Ostatní v Jednotě zůstali.
Ti, kdo vystoupili v roce 1963 z Jednoty českobratrské (bylo jich na 400 osob), usilovali založit novou církev pod názvem „Církev rozhodných křesťanů – letničních“. Komunistický režim to však nedovolil a představitele rozhodných křesťanů nakrátko uvěznil. Navzdory skutečnosti, že letniční nedosáhli v roce 1963 registrace, jejich činnost se v následujících pěti letech rozvíjela. Ve druhé polovině 60. let však došlo ke konfliktům a neshodám. Sbory otřáslo proroctví, vyzývající k emigraci – značná část letničních odešla do Polska do Bieszczad. Zbylí letniční s obtížemi obnovovali dřívější práci – nyní v úzké spolupráci s jinými charismatickými skupinami v České socialistické republice. Státního uznání se jim dostalo až roku 1989, kdy byli registrování pod názvem „Apoštolská církev“.
3) Bratrské hnutí
Kromě Křesťanského společenství a Svazu rozhodných křesťanů existoval na Těšínsku ještě třetí významný probuzenecký proud, představující hnutí „otevřených bratří“, nazývaný na Těšínsku běžně hnutí „svobodných křesťanů“ (wolnych chrześcijan). Jeho čelným představitelem byl bratr Józef Mrózek. Na rozdíl od členů Křesťanského společenství a Rozhodných křesťanů, kteří zůstávali nadále v evangelické církvi a. v., ti, kdo uvěřili pod vlivem Mrózkovy práce, se od evangelické církve oddělili a tvořili vlastní nezávislé sbory. První z nich existoval již roku 1910 v Třanovicích v domě Jiřího Sabely, další vznikly později v Bohumíně, v Karviné, Orlové, Horní Lutyni, Těšíně, Dolním Těrlicku, Golkovicích, Životicích (tam s hnutím přechodně sympatizoval i evang. pastor Teper), Koňakově a jinde.
„Otevření bratři“ kladli důraz na nezávislost jednotlivých sborů, a dále na to, aby do společenství víry byli přijímáni jen znovuzrození lidé, kteří o svém obrácení vydali svědectví před celým shromážděním. Večeře Páně byla udílena jen obráceným.
Po 2. světové válce působily sbory otevřených bratří bez překážek až do nástupu komunistického režimu. Ten je začal tvrdě pronásledovat. Někteří z bratří se tehdy uchýlili do spřízněných církví, jiní zůstali v ilegalitě a usilovali o státní uznání. Toho se jim dostalo roku 1956. Všechny jejich sbory v Československu se spojily do volného svazku a přijaly název „Křesťanské sbory“.
Použitá literatura
1. Benrath, G. A. a kol.: Quellenbuch zur Geschichte der evangelischen Kirche in Schlesien. München - Oldenbourg, Bundesinstitut für ostdeutsche Kultur und Geschichte 1992.
2. Biermann, G.: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien. Prag, I. G. Calve’sche k. u. k. Hof- und Universitäts-Buchhandlung (Josef Koch) 1897.
3. Buzek, A.: Historia Kościoła. Warszawa, Strażnica ewang. 1957.
4. Jurok, J.: Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce. Nový Jičín, nákladem vlastním 1998.
5. Konrad, P.: Schlesische Kirchengeschichte. Breslau, Verlag von Carl Dülfer 1908.
6. Kulisz, K.: Czego chcemy? Przyjaciel Ludu, 1905, č. 11, s. 81-84; č. 12, s. 89-93; č. 13, s. 97-101; č. 14, s. 105-108.
7. Matwijowski, K.: Z działalności pietystów w Księstwie Cieszyńskim. Śląski kwartalnik historyczny Sobótka, 1962 (roč. 17.), s. 165-189.
8. Merle d’Aubigné, J. H.: Historya reformacyi szesnastego wieku. Tom piérwszy. Cieszyn, Ewang. tow. oświaty luduwéj 1886. (reprint 1991)
9. Pasek, Z.: Neopietyzm i wolne Kościoły na Śląsku Cieszyńskim w XIX i XX wieku. IN: Die konfessionellen Verhältnise im Teschener Schlesien vom Mittelalter bis zur Gegenwart. - Stosunki wyznaniowe na Śląsku Cieszyńskim od średniowiecza do współczesności. Rattingen, Stiftung Haus Oberschlesien 2000, s. 155-172.
10. Patzelt, Herbert: Der Pietismus im Teschener Schlesien 1709-1730. Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 1969.
11. Skalský, G. A.: Z dějin české emigrace osmnáctého století. I. díl. Chotěboř, nákladem Ev. Matice a. v. 1911.
12. Sláma, F.: Dějiny Těšínska. Praha, Spolek pro vydávání laciných knih českých 1889.
13. Stegner, T.: Bóg, protestantyzm, Polska. Biografia pastora Leopolda Marcina Otto (1819-1882). Gdańsk, Wydawnictwo Uniwersytetu Gdańskiego 2000.
14. Vašica, J.: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. Praha, Lidová demokracie1966.
15. Vochala, J.: Husitské tradice v Těšínském knížectví. Těšínsko, 1968 (roč. 11.), č. 2-3., s. 18-22.
16. Wagner, Oskar: Mutterkirche vieler Länder. Geschichte der Evangelischen Kirche im Herzogtum Teschen 1545-1918/20. Wien-Köln-Graz, Verlag Hermann Böhlaus Nachf. 1978.
17. Ward, W. R.: The Protestant Evangelical Awakening. Cambridge – New York, Cambridge University Press 1992.
18. Winkler, A.: Z reformační minulosti a přítomnosti města Ostravy se širší oblastí. Disertační práce. Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze 1963.
Vypracoval: Daniel Spratek
