SCEAV
Jean Henri Merle d’Aubigné (*16. 8. 1794 – †21. 10. 1872), profesor církevních dějin ženevské university, uvádí jako tyto základní biblické pravdy jen dvě skutečnosti.
V úvodu svých několikasvazkových „Dějin reformace 16. století“ totiž uvádí, čím se – dle jeho názoru – hlavně lišilo křesťanství od všech ostatních náboženství: Merle vytkl dvě skutečnosti; jedna se týkala duchovenstva, druhá učení. Píše:
„V pohanských obřadech byli kněží pokládáni za bytosti jen málo nižší než bohové. Národy bydlící v Egyptě, Galii, Germánii, Británii jakož i ve Východní Indii byly zcela závislé na vlastním duchovenstvu, které panovalo nad svědomími, dokud lid neprohlédl. Kristus sice ustanovil kazatelský úřad, neustanovil však „kněžský stav“; on zrušil ta živoucí božstva národů, zbavil vlády pyšnou hierarchii, vzal člověku to, co člověk vzal Bohu, a připravil lidské duši bezprostřední spojení s věčným pramenem pravdy, když se zjevil jako jediný Pán a jediný prostředník. „Jeden je mistr váš – Kristus, ale vy všichni jste bratři.“ (Mt 23,8)
Co se týče učení, tak podle přírodních náboženství spasení pocházelo z člověka samotného. Zemská náboženství znaly jen zemské štěstí. Jako odměnu slibovaly nebe, ale cenu, za níž bylo možno se do něj dostat, vymezovaly samy – a jakou vymezovaly cenu! Náboženství dané Bohem zvěstovalo, že spasení pochází od Boha, že je darem z nebe, darem, který je důsledkem odpuštění, milosti Nejvyššího. „Bůh dal život věčný.“(1 J 5,11)
Ve výše uvedených zásadách křesťanská víra samozřejmě není zcela obsažena; ale jestliže jde o její historické vykreslení, nabírají nepoměrný význam. Při nemožnosti popsat zde v jednotlivých rysech celý kontrast, který je mezi pravdou a omylem, vybíráme pouze ty charakteristiky, které se nám zdají být nejzřetelnějšími.
Hle, dvě nejhlavnější zásady toho náboženství, které si podmanilo římské impérium a svět. Kdo je zachovává, patří ke křesťanství, kdo je zavrhuje, obrací křesťanství vniveč. Na jejich zachování nebo ztrátě závisí velikost nebo úpadek křesťanství. Tyto zásady jsou spolu úzce propojeny; není možno ani vyzdvihnout postavení duchovenstva v církví, ani význam dobrých skutků křesťanského lidu, aniž by tím nebyl urážen Kristus Pán ve svém dvojím postavení jako „prostředníka“ a jako „spasitele“.“
