SCEAV
Reformace
Kritický stav církve samozřejmě vyvolával odezvu těch, kdo usilovali o čisté křesťanství – i ve Slezsku nalezly ohlas některé rané reformní proudy: např. r. 1398 byl ve Vratislavi upálen nějaký Štěpán, stoupenec nauky anglického reformátora Viklefa.
Přestože v 15. století již Slezsko bylo nedílnou součástí zemí Koruny české, husitství tu našlo minimální ohlas. Je věcí spornou, zda výše uvedený soud o Slezsku platí v plné míře i o jeho nejjihovýchodnější části – o Těšínsku. Historických dokumentů je málo, a tak různí badatelé vyslovují různé soudy. Ti badatelé, kteří na Těšínsku předpokládají větší počet utrakvistů (byť spíše konzervativního ražení), se mohou opírat například o následující skutečnosti:
• V těsném sousedství Těšínska – na moravském severovýchodě – existovala významná centra husitství – jednalo se zejména o pevnost Odry a hrad Hukvaldy – díky nimž se husitství mohlo šířit v Horním Slezsku (příznivě mu byl nakloněn zejména Bolek Opolský). Roku 1428 husité dokonce překročili hranice Těšínska a načas zmocnili Slezské Ostravy, dokud s nimi těšínský kníže Boleslav I. nesjednal mír.
• V jednom rozhodnutí rady města Těšína z roku 1513 se uvádí, že některé cechy měly své kalichy k bohoslužbě, které užívaly při přijímání.
• V zápisech v městských knihách na Těšínsku se lze setkat s obraty, které vyjadřují úctu k Mistru Janu Husovi. Jedná se sice o zápisy z doby luterské reformace, lze však předpokládat, že jsou výrazem starší tradice. Jedná se konkrétně o zápis z roku 1564 v sirotčí knize města Frýdku , kde na straně 196 čteme: „…ve štvrtek, den památný svatého Mistra Jana Husy…“. Jiné dva obdobné zápisy jsou známy z města Těšína.
Shora uvedené skutečnosti svědčí ve prospěch přítomnosti husitství na Těšínsku, byť jistě toliko v konzervativní formě, protože o radikálních proudech bychom jistě byli z dobových materiálů zpraveni. Lze také důvodně předpokládat, že připravilo půdu reformaci německé.
Slezsko opustilo Řím až ve století šestnáctém – po vystoupení Martina Luthera. Učení wittenberského mnicha se setkalo ve Slezsku s velkým ohlasem. Padlo zde na úrodnou půdu, kterou připravila sílící kritika etického úpadku prelátů, kněží a mnichů. Zpočátku se šířilo především mezi německy mluvícím obyvatelstvem Dolního Slezska. Jeho nositeli byli zprvu kupci, studenti, měšťanstvo, potulní kazatelé a žebraví mniši.
Druhým významným faktorem úspěchu Lutherovy nauky ve Slezsku byla její podpora a šíření slezskými knížaty. Z nich stojí za zmínku především Jiří Braniborsko-Ansbašský, zvaný „Zbožný“, jemuž v Horním Slezsku náleželo Krnovsko a řada dalších území (mezi nimi od r. 1531 Bohumínsko). Kníže Jiří Zbožný byl jedním ze signatářů Augsburského vyznání (1530).
Velmi zajímavý je v dějinách slezské reformace postoj vratislavských biskupů k reformaci a vůbec poměr katolické a luterské církve. Vratislavští biskupové se hluboko do 16. století proti reformaci nestavěli – biskup Jan Thurzo (†1520) byl dokonce s Wittenbergem v čilém listovním styku. Tento příznivý postoj vratislavských biskupů, jakož i vcelku poklidný průběh a konzervativní ráz slezské reformace měly za následek to, že dělící čára mezi katolickou a luterskou církví ve Slezsku byla dosti dlouho neostrá – s trochou nadsázky bychom mohli říci, že ve Slezsku luterství fungovalo na samém začátku v rámci katolické církve jako jakási „vnitřní misie“. Teprve později se začaly vytvářet oddělené struktury církve a naprosté oddělení obou církví bylo dokonáno po Tridentském koncilu, kde katolická církev definitivně zavrhla reformační učení a utužila nejrůznější protibiblická učení a obřady.
Reformační hnutí brzy dosáhlo i nejvýchodnější části Slezska – Těšínska. V době Lutherova vystoupení tu vládl kníže Kazimír II. Když roku 1528 zemřel, byl jeho nástupce – vnuk Václav III. Adam teprve čtyřletý a vládli za něj poručníci. V této době se luterství se v kraji proto šířilo víceméně živelně. Lze dosti těžko určit datum vítězství reformace na Těšínsku; je třeba taky pamatovat na to, co bylo uvedeno výše, že totiž reformace ve Slezsku probíhala poklidně a dosti dlouho v organizačním rámci katolické církve.
Na vesnicích často probíhala reformace tím způsobem, že místní šlechtic, který měl na starosti povolávání farářů, povolal ke svému kostelu stoupence nového učení. Záleželo pak na faráři, zda a jak své farníky bude evangelizovat.
Když se roku 1545 ujal kníže Václav III. Adam vlády, bylo již luterství patrně dosti rozšířeno. Svědčí o tom např. ta skutečnost, že v Těšíně v té době již nepůsobili mniši ale existovaly tu dva luterské kostely – bývalý farní, v němž bylo kázáno česky, a bývalý dominikánský, který sloužil německým evangelíkům.
Kníže Václav Adam je v dobových pramenech líčen jako muž šlechetný, mající smysl pro diakonickou činnost (např. podporoval špitály, sám se zabýval lékařstvím).
Zasloužil se též o uspořádání a sjednocení náboženského života rodící se evangelické církve; vnesl do něj pořádek vydáním tzv. Řádu církevního (1568).
Faráři měli často jen kusé poznatky o reformačním učení a mnohde se stávalo, že Luterovo učení mísili s různými přežilými naukami středověké římské církve. Tomu měl učinit konec Řád církevní – zakázal např. světit nejrůznější předměty a používat při křtu sůl, bláto svíce apod., protože se to pojilo s pověrami, zakázal procesí, v nichž mnozí dávali pokrytecky najevo okázalou zbožnost, zakázal všechny „modlářské ceremonie“, které vycházely z katolického učení o mši (klanění se hostii a vínu, dělání křížů nad nimi, sloužení mše bez přítomnosti sborovníků).
Při výkladu dějin reformace na Těšínsku je třeba vzít v úvahu i fakt, že od těšínského knížectví byla roku 1572 oddělena tři území, která získala postavení „svobodných stavovských panství“, na knížeti nezávislých, a jejichž náboženský vývoj byl velmi rozdílný. Jednalo se o panství Frýdek, Fryštát a Bílsko. Frýdek byl od samého počátku v katolických rukou, a proto zde začala rekatolizace nejdříve. Fryštát spravovali evangelíci do r. 1637, naproti tomu panství bílské bylo v držení evangelíků až do 18. století a stalo se baštou luterství.
Po předčasné smrti knížete Václava Adama (†1579) vládla jménem nezletilého syna Adama Václava kněžna Kateřina Sidonie. Roku 1584 vydala pro evangelickou církev německy psané Školské a církevní zřízení, předstaující novelizaci Řádu církevního.
Lze tedy shrnout, že na přelomu 16. a 17. století bylo celé Těšínsko s výjimkou Frýdecka luterské. Kromě luteránů tu byly jen malé skupinky římských katolíků, kalvinistů či příslušníků Jednoty bratrské (v Petřvaldě, Fryštátě, Strumeni); je možné (ale není to jisté), že se zde vyskytli i ojedinělí stoupenci Kaspara von Schwenkfelda (†1561) .
Syn Václava Adama a Kateřiny Sidonie – kníže Adam Václav – se ujal vlády roku 1595. Začal energicky zajišťovat luterskou víru v knížectví. Když v prosinci roku 1598 povolal Adam Václav na místo těšínského děkana žilinského faráře Timotea Lovčániho, ve zvacím listě mu napsal, že chce, aby se v jeho zemi kromě učení podle augsburského vyznání nekázalo žádné jiné. Žel knížecí přání bylo jen ovocem duchaprázdného náboženského fanatismu, kníže Adam Václav je příkladem úpadku, který se mnohde začal v době předbělohorské projevovat. Je příkladem těch, kdo sice převzali od svých rodičů augsburské vyznání, avšak neměli víru, nechápali, o co v „jejich“ náboženství jde. (O tom, že naprosto nepochopil, o co v luterství jde, svědčí mimo jiné například to, že své státnické kroky konzultoval s jakousi věštkyní z Bobrníka u Bytomi.) Historik Těšínska František Sláma jej charakterizuje takto: „Žil ode dne ke dni, oddávaje se rozmařilostem.“ Nebylo proto těžké takto nábožensky povrchního člověka přivést zpět do lůna římskokatolické církve. Roku 1610 pod vlivem jezuity Dingenauera a s vyhlídkou na kariérní postup kníže opustil evangelické vyznání. Na Těšínsku začalo období protireformace. Následná vichřice třicetileté války (1618-1648) vyzkoušela kvality víry jednotlivých luteránů. Mnoho plev, které se zdály být zrním, odvála; avšak skutečné zrno, které zůstalo, prokázalo svou výtečnost a vzácnost.
