Tipy pro život

Světem víry

×

Varování

JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 71
JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 62

Co to je konfirmace?

mod1 S pojmem konfirmace se v běžném jazyce takřka nesetkáme. Snad jen při cestování letadlem, když je nutno let takzvaně „konfirmovat“. Tento výraz používaný v letecké dopravě například v anglicky mluvících zemích znamená, že sice máte zakoupenou letenku, ale před letem musíte u letecké společnosti potvrdit, kterým konkrétním spojem poletíte. Konfirmace, latinsky confirmatio, tedy znamená potvrzení.

Když mluvíme o konfirmaci v křesťanské oblasti, řekl bych, že to znamená něco velmi podobného. Konfirmace je obrazně řečeno potvrzením našeho odhodlání letět s Bohem. Týká se to především těch, kteří byli pokřtěni jako nemluvňata, a to na základě vyznání víry jejich rodičů nebo sboru. Křest dětí lze přirovnat k získání letenky. (Ta je mimochodem z Boží milosti vždy zdarma). Ale když pokřtěné dítě dospěje, dříve nebo později je postaveno před osobní rozhodnutí, jak s ní naložit. Pro samostatný let víry potřebuje samo před Bohem i lidmi potvrdit slib daný při křtu rodiči. Proto se také říká, že konfirmace je potvrzením křestní smlouvy. Konfirmace tedy znamená potvrdit odhodlání žít v moci Ducha svatého jako učedník Ježíše Krista.

Z dějin konfirmace

Historicky vzato myšlenka konfirmace vzniká v období reformace. Do popředí se tehdy dostala snaha vést každého věřícího k tomu, aby věděl komu a proč věří a co to obnáší v praktickém životě. Reformátoři se tak vlastně vracejí ke starocírkevní praxi katechumenátu, čili vyučování dospělých před křtem. Jakmile totiž od 5. století postupně převážila praxe křtu děti, myšlenka systematického vyučování a uvedení do života víry se postupně vytratila. Víra prostých lidí se často omezovala na mechanické vykonávání předepsaných liturgických úkonů. Existovala již sice svátost biřmování, ale její význam spočíval (a spočívá) spíše v dodatečném doplnění křtu o dar Ducha svatého skrze biskupa. Navíc se s biřmováním zpravidla nepojilo nějaké katechetické vedení a vyučování.

Reformátoři však vycházejí z přesvědčení, že dar Ducha byl dán již ve křtu a že tedy není nutno jej doplňovat. Jde jim spíše o to, aby byl dospívající pokřtěný o tomto daru poučen a sám se k němu osobně přiznal. V konfirmaci jde tedy spíše o osobní reakci na Evangelium o Ježíši Kristu a vědomé přiznání se ke všemu, co je spojeno s darem křtu. Pro evangelíky tedy konfirmace není svátostí. Často je však spojena s prvním přistoupením k Večeři Páně.

Bratr Lukáš Pražský, výrazná osobnost rané Jednoty bratrské, vnímá význam konfirmace především v pedagogické (chcete-li, v katechetické) péči o duchovní růst dětí. Proto se má kněz před vzkládáním rukou „optati na péči a na službu rodičů“. „Potom pak dítě (a myslí na dítě ve věku nejméně 12 let) má samo ptáno býti, zná-li to, což kmotrové s rodiči při křtu za ně přiřkli“ i na to, „chce-li z své svobodné vuole toho dobrého, což v Jednotě Pán Buoh má…, dobrovolně následovati“. Vyznalo-li, že rozumí, „nač jemu křest dán byl“, může býti přijato k potvrzení.[1]

Jak již bylo těmito citáty naznačeno, kořeny současné konfirmační praxe sahají až do rané Jednoty bratrské. Odtud se pak v 16. století myšlenka konfirmace rozšířila přes štrasburskou reformaci Martina Bucera do všech evangelických církví. Vždy přitom navázala na specifické důrazy té které reformační větve. Důraz spočíval spíše v pedagogickém vedení mladých než v ustanovení nějaké slavnosti. Například Luther o žádné konfirmační slavnosti v tomto smyslu neuvažoval, ačkoliv se všeobecně předpokládá opak. Záleželo mu jen, aby k Večeří Páně nepřistupoval někdo, kdo neví, v co věří. V průběhu dějin prošla konfirmace různorodým vývojem.

S postupem času se z uvádění do života víry stalo mechanické vtloukání katechismu, v lutherských církvích zejména Lutherova Malého katechismu. Do čím dál tím zkostnatělejší konfirmační praxe vnesl v 17. a 18. století jisté oživení pietismus, ale v 19. a v začátku 20. století se z konfirmace znovu stal často spíše úvod k dogmatice a společenské etiketě, než úvod do života s Ježíšem Kristem.

Dnes je zřejmé, že v konfirmaci nemůže jít jen o uvedení do křesťanské etikety nebo o prokázání znalosti předepsaných formulek, ale o duchovní zralost, o niž usilovali reformátoři.

Co znamená konfirmace v současné praxi?

Pro náctileté v evangelických církvích se pojem konfirmace pojí především s pravidelným vyučováním ve věcech víry. Zpravidla se ho zúčastňují děti od 12 let. Jde o jedno- až dvouhodinové setkání každý týden, které trvá zpravidla 1 rok a je zakončeno slavností konfirmace. Je to slavnostní bohoslužba, při níž konfirmandé také poprvé přistupují k Večeři Páně.  Slavnost konfirmace bývá spojena s různými kulturními a společenskými zvyky: bílé šaty, černé obleky, krásná výzdoba kostela, dárky od rodičů a kmotrů, rodinná oslava a podobně. Konfirmace se tak pro mnohé stala jakými ritem přechodu do dospělosti, s jakými se setkáváme v různých kulturách. Problém může nastat tehdy, když tyto podružné prvky překryjí duchovní rozměr konfirmace. Z dobré myšlenky připravit na život víry se pak může stát jakási formální církevní povinnost, která pro některé bývá na dlouhou dobu posledním setkáním s Bohem a životem v církvi.

Dokonce se na adresu konfirmace ozývají i vtipy: jako třeba ten o faráři, který se nemohl zbavit netopýrů v kostele a druhý mu radí, ať je konfirmuje, že on to tak udělal a od té doby se už neobjevili. To je stinná stránka dobré myšlenky, z níž se vytratil původní záměr.

Aby k tomuto nepochopení nedocházelo, můžeme se dnes setkat s pestrou škálou nových forem konfirmačního vyučování. Zatímco dříve se vyučování omezovalo na mechanické vyučování dogmatickým pravdám, dnes je důraz položen spíše na praktické uvedení do osobního studia Bible, do modlitebního života a praktické služby v církvi. Prvek vyučování nechybí, ale stále častěji jsou součástí vyučování méně formální metody výuky v podobě diskuse, studijních i diakonických projektů, ale také víkendových pobytů v přírodě, sportovních akcí a podobně. Zároveň se do vyučování v rostoucí míře zapojují i neordinovaní spolupracovníci, kteří se věnují mládeži.

Závěrem vyučování se zpravidla koná konfirmační zkouška. Cílem toho všeho je však především společný duchovní růst.

Slavnost konfirmace je pak jistým vyvrcholením, ale zároveň začátkem plnohodnotného členství v církvi. Kromě jiného jsou děti vedeny k tomu, aby přistupovaly k Večeři Páně s náležitou přípravou a úctou. To zahrnuje mezi jinými i jakousi „pedagogiku pokání a odpuštění“ ve vztahu k Bohu i bližním. Někdy jsou děti přímo vedeny k tomu, aby před konfirmací poprosily rodiče o odpuštění. Po formální stránce konfirmovaný může přistupovat k Večeři Páně a může být například kmotrem.

Znovu si však zopakujme: to podstatné zůstává v rovině osobního vztahu k Bohu. Konfirmační vyučování tedy nabízí mladým lidem možnost, aby si udělali jasno ve svém vztahu k Bohu a byli poučeni o tom, co znamená žít s Bohem. Přispěje-li konfirmační příprava i konfirmační slavnost k duchovní zralosti a samostatnému odvážnému letu víry, pak naplnily svůj účel.


[1] Molnár, A. Lukáš Pražský, Praha: Kalich, s. 93n.

Více z této kategorie: Volný čas

Související články

  • Konfirmace
    Konfirmace navazuje na křest a opravňuje k přijímání Večeře Páně. Ve křtu jsme se stali dětmi Božími a...
  • Konfirmace
    Ti, kteří byli pokřtěni jako děti jsou zváni k potvrzení křestní smlouvy skrze osobní vyznání. Pro děti...
  • Pro teenagery
    Nové výzvy, noví kamarádi, první lásky a první pády… Jak se v tom neztratit? Otevírá se široký svět...

Aktuálně za námi


Další fotogalerie

Zamyšlení

Proč pracovat?

„…ať raději přiloží ruku k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ Efezským 4:28 Když Pán Bůh...

Číst celé zamyšlení
 alt=