Před narozením dítěte
▪ Náš Bože, chválíme Tě za všechny tvé dary, zejména za dar nového života, kterým chceš obdarovat naši rodinu. Díky, Pane, za tvou lásku. Ty dáváš sílu a pomoc naší mamince, která má přivést na svět děťátko. Prosíme, ať ji neustále posiluješ a vléváš radost a naději do jejího srdce.
Ráno
Náboženský život v rodině musí zahrnovat události denní, týdenní i roční. Existují prvky domácí pobožnosti, které jsou součástí každého dne. Patří k nim ranní a večerní modlitba, modlitba při jídle, každodenní čtení Písma. Týden má být posvěcen společnou nedělní cestou celé rodiny do chrámu. Konečně je třeba také pamatovat na rytmus církevního roku. Je dobré, když rodiče u příležitosti jednotlivých církevních svátků dětem vysvětlují jejich smysl.
Víra nespočívá ve schopnosti Boha pochopit, nýbrž zažít. Boží blízkost zakouší dítě nejsilněji ve chvíli, kdy se rodiče v jeho přítomnosti modlí. Má-li být společná modlitba s dítětem pro ně skutečně smysluplným zážitkem, je třeba, abychom dodržovali několik pravidel.
1. Když se modlíme, mluvíme srozumitelně.
2. Používáme slova, jejichž obsahu rozumí i dítě.
Dítě, vstupující do školy, zvládlo základní pohybové dovednosti, osvojilo si návyky, které z něho činí kulturního tvora, naučilo se dobře mluvit, dovede přijímat úkoly a dovede i spolupracovat na společném díle. Ovládá velmi bohatou škálu citových projevů, od soucitu až po sebevědomí. Ačkoli na jedné straně dozrává dítě školního věku ve vztahu k celku světa ke své duševní integritě, na straně druhé musí na těchto základech dále stavět a mnohé z dovedností ještě procvičit, rozvinout a protříbit.
Odpoutání je druhou schopností, kterou se musí osvojit především malé dítě, když předtím dosáhlo vazby jako kojenec. Hlavním úkolem v předškolním věku her zůstává postupné korigování egocentrismu dětského myšlení, cítění a jednání. V konfliktním procesu, kdy je třeba dokázat odpoutat se od mateřské vazby bez nebezpečí její ztráty, začíná plnit významnou roli otec, jenž má být v rodině nositelem klidu a řešitelem nejrůznějších situací a nesnází. Druhá blízká osoba vedle matky může účinně rozšířit malý svět matka-dítě ve větší prostor důvěryhodného, spolehlivého a láskyplného prostředí.
Zodpovědní rodiče začínají o dítě pečovat od okamžiku jeho početí: intenzivně se jím zabývají, cítí jeho blízkost, hovoří o něm, těší se na jeho narození, spojují s ním svou budoucnost. V dětech zahrnovaných rodičovskou láskou, zájmem, něhou a podporou se vytváří pozitivní citový náboj. Z tohoto „rezervoáru“ kladných citových zkušeností mohou děti těžit nejen pro svůj vlastní život, ale jsou schopny v něm nalézt zdroje i pro vlastní rodičovskou, otcovskou a mateřskou lásku.
Vedle církve a školy nám Pán Bůh dává také rodinu jako místo, kde se uskutečňuje křesťanská výchova. Jejím cílem, řečeno spolu s apoštolem Pavlem, je „zralé lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), jinými slovy: zralost ve víře, lásce a naději. V křesťanské výchově nejde jen o předání určitých všeobecných náboženských fakt a principů, ale o vedení dětí ke vztahu k Ježíši Kristu a jeho církvi. Bible, Starý i Nový zákon, klade důraz na náboženskou výchovu v rodině (Dt 6,4-9.20-25; 1Tm 3,4). V tomto je role křesťanské rodiny nezastupitelná.
Evangelický pohřeb je především příležitostí ke zvěstování ukřižovaného a vzkříšeného Krista, evangelia o Boží lásce k člověku a spasení v Ježíši Kristu, které je pro pozůstalé zdrojem útěchy a naděje. Církev považuje za křesťanské takové pohřby, kde zaznívá Boží slovo, modlitby a křesťanské písně. Důstojný smuteční obřad je výrazem úcty k zesnulému, který byl stvořen Bohem na jeho obraz. Bible hovoří s velkou pietou o pohřbu lidí víry např. O pohřbu Jákoba čteme v I. Mojž. 50,1-14.
V umírání je naše víra vystavena poslední zkoušce: přidržíme se ve víře Boha, kterému důvěřujeme, že ve své věrnosti stojí při nás a dává nám budoucnost a život, i když zdání hovoří o opaku?
K bytostné touze umírajícího patří mít po boku blízkého člověka či lidi jeho srdci nejbližší, kteří ho na posledním úseku života doprovázejí. U starých a těžce nemocných lidí umírání probíhá jako proces ubývání sil, snižování vědomí okolního světa a postupného selhávání fyziologických funkcí udržujících život.
Můžeme umírání a smrt vůbec pochopit? Přemýšlení věřícího o smrti vychází z toho, že Bůh žije, že jako Stvořitel života miluje život těch, které stvořil a svou láskou nás doprovází i ve smrti. Bůh, který je láska, nenechává lidi, kteří k němu volají, samotné. Dík jeho blízkostí získávají sílu, takže dokáží snášet utrpení a mohou přijmout v pokoji poslední meze. Ježíšovo umírání a smrt není přitakáním smrti, nýbrž výrazem jistoty, že Otcova náruče je stále otevřená.
Součástí života víry není potlačovat veškeré utrpení, nýbrž ho snášet, nenalhávat si a nebájit, že zlá životní situace je dobrá. Součásti nemoci a utrpení může být také skutečnost, že můj život se nachýlil a že se blíží jeho konec. Bůh v Ježíši Kristu bral naše utrpení a smrt natolik vážně, že sám trpěl a zemřel.
„…ať raději přiloží ruku k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ Efezským 4:28 Když Pán Bůh...
Číst celé zamyšlení