Naše vyznavačské spisy

Světem víry

Augsburské vyznání

 Hlavní články víry

První článek
O Bohu.

Církve u nás jednomyslně učí, že usnesení nicejského sněmu o jednotě božské bytnosti a o třech osobách je pravdivé a že se mu má věřit bez jakýchkoli pochyb, totiž že je jedna božská bytnost, která se nazývá Bůh, Bůh věčný, netělesný, nedílný, nezměrné moci, moudrosti a dobroty, Stvořitel a Udržovatel všech věcí, viditelných i neviditelných, že však jsou tři osoby téže bytnosti a moci a spoluvěčné: Otec, Syn a Duch svatý. Výrazu ,osoba‘ se užívá v tom smyslu, v jakém ho užívali církevní spisovatelé, že označuje nikoli část anebo vlastnost někoho jiného, ale to, co má své vlastní bytí.

Odsuzují se všechna kacířstva, která povstala proti tomuto článku, jako manichejci, kteří učí dvojí božství, dobré a zlé, dále valentinovci, ariáni, eunomiovci, mohamedáni a jiní. Odsuzují se také Samosatští, staří i noví, kteří tvrdí, že je toliko jedna osoba, o Slovu a o Duchu svatém pak ošidným a bezbožným způsobem spekulují, že to nejsou rozdílné osoby, ale že Slovo se projevuje hlasem a Duch je pohyb vzbuzený ve stvořených věcech.

Druhý článek
O prvotním hříchu.

Učí se také, že po Adamově pádu se všichni lidé přirozeně rození rodí s hříchem, tj. bez bázně Boží, bez důvěry v Boha a se zlou žádostí a že tento neduh| čili prvotní zkaženost je vpravdě hřích, který zatracuje a přináší i nyní věčnou smrt těm, kteří se nezrodí znovu z vody a z Ducha svatého (J 3, 5).

Odsuzují se pelagiáni a jiní, kteří tuto prvotní zkaženost nepokládají za hřích, a aby zlehčili slávu Kristových zásluh a jeho dobrodiní, tvrdí, že člověk se může ospravedlnit před Bohem mocí vlastního rozumu.

Třetí článek
O Božím Synu.

Učí se, že Slovo, tj. Boží Syn, přijal na sebe v životě blahoslavené Panny Marie lidskou přirozenost, tak aby v jednotě osoby byla spolu nerozdílně spojena dvojí přirozenost, božská a lidská, jeden Kristus, vpravdě Bůh a vpravdě člověk, narozený z Panny Marie, který vpravdě trpěl, byl ukřižován, umřel, byl pohřben, aby s námi smířil Otce a byl obětí nejen za prvotní vinu, ale i za všechny hříchy, kterých se lidé dopustí.

Týž Kristus sestoupil do pekel, třetího dne vpravdě vstal z mrtvých, pak vstoupil na nebesa, aby seděl na pravici Otce a věčně kraloval a panoval nad vším stvořením, posvěcoval ty, kteří v něho věří, sesílaje jim do srdcí Ducha svatého, aby je spravoval, potěšoval a obživoval i bránil proti ďáblu a moci hříchu.

Týž Kristus zjevně přijde soudit živé i mrtvé atd., podle Apoštolského vyznání.

Čtvrtý článek
O ospravedlnění.

Učí se rovněž, že člověk nemůže být před Bohem ospravedlněn vlastními silami, zásluhami nebo skutky, ale že je ospravedlněn pro Krista vírou, věří-li, že dochází milosti a že se mu odpouštějí hříchy pro Krista, který svou smrtí učinil zadost za naše hříchy. Tuto víru Bůh počítá za spravedlnost (Ř 3 a 4).

Pátý článek
O církevní službě.

K tomu, abychom takové víry dosáhli, je ustanovena služba učení evangelia a vysluhování svátostí. Neboť slovem a svátostmi jako prostředky přichází dar Ducha svatého, který v těch, kteří slyší evangelium, působí víru, kde a kdy se líbí Bohu, totiž že Bůh ne pro naše zásluhy, ale pro Krista ospravedlňuje ty, kdo věří, že jsou pro Krista bráni na milost (Ga 3, 14).

Odsuzují se novokřtěnci a jiní, kteří učí, že Ducha svatého se člověku dostává vlastní průpravou a vlastním přičiněním bez slova zvenčí.

Šestý článek
O nové poslušnosti.

Učí se rovněž, že taková víra ponese dobré ovoce a že se sluší činit Bohem přikázané dobré skutky pro Boží vůli, nikoli proto, abychom se spoléhali, že si těmi skutky zasloužíme ospravedlnění před Bohem. Neboť odpuštění hříchů a ospravedlnění se dosahuje vírou, jak svědčí i slovo Kristovo: Když učiníte všecko, což vám přikázáno, rcete: Služebníci neužiteční jsme (L 17, 10). Tak učí i staří církevní spisovatelé. Ambrosius praví: Tak Bůh ustanovil, aby ten, kdo věří v Krista, byl spasen, bez skutku, pouhou vírou, a zdarma přijal odpuštění hříchů.

Sedmý článek
O církvi.

Učí se rovněž, že je jedna svatá církev, která potrvá věčně. Církev pak je shromáždění svatých, kde se učí čisté evangelium a náležitě se vysluhují svátosti.

A k pravé jednotě církve dostačuje soulad v učení evangelia a ve vysluhování svátostí, aniž by bylo třeba, aby se všude dodržovala stejná ustanovení, služby nebo obřady ustanovené lidmi. Jak praví Pavel: Jedno [jest] tělo, a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději povolání svého. Jeden Pán,jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech (Ef 4, 4–6).

Osmý článek
Co je církev?

Ačkoli církev je vlastně shromáždění svatých a vpravdě věřících, přesto – poněvadž v tomto životě se přimísilo mnoho pokryteckých a zlých lidí – se smí svátostí užívat, i když je vysluhují zlí, podle slova Kristova: Na stolici Mojžíšově posadili se zákonníci a farizeové (Mt 23, 2). Svátosti a Slovo působí, i když je vysluhují zlí, poněvadž je zřídil a přikázal Kristus.

Odsuzují se donatisté a podobní, kteří tvrdili, že v církvi se nesmí užívat služby zlých a učili, že služba zlých je neužitečná a nemá účinek.

Devátý článek
O křtu.

O křtu se učí, že je nezbytný k spasení, že křtem se nabízí Boží milost a že děti mají být křtěny, neboť křtem se podávají Bohu a jsou přijímány na milost Boží.

Odsuzují se novokřtěnci, kteří křest dětí zavrhují a tvrdí, že děti docházejí spasení i bez křtu.

Desátý článek
O Večeři Páně.

O Večeři Páně se učí, že Kristovo tělo a Kristova krev jsou v ní opravdu přítomny a rozdíleny požívajícím. Ti, kdo učí jinak, se zavrhují.

Jedenáctý článek
O zpovědi.

O zpovědi se učí, že osobní rozhřešení se má v církvi zachovat, ačkoli při zpovědi není třeba vypočítávat všechny přestupky. Je to také nemožné, jak praví žalmista: Poblouzením kdo vyrozumí? (Ž 19, 12).

Dvanáctý článek
O pokání.

O pokání se učí, že ti, kteří po křtu padli, mohou dosáhnout odpuštění hříchů, jestliže se obrátí, a že církev má udílet rozhřešení těm, kteří chtějí činit pokání. Pokání má pak vlastně dvě části; jedna je zdrcení čili hrůzy způsobené svědomí poznáním hříchu; druhá je víra, která pochází z evangelia čili z rozhřešení a věří, že se pro Krista odpouštějí hříchy, ta potěšuje svědomí a vysvobozuje z hrůzy. Potom mají následovat dobré skutky, které jsou ovocem pokání.

Odsuzují se novokřtěnci, kteří tvrdí, že člověk, který byl jednou ospravedlněn, nemůže ztratit Ducha svatého; dále i ti, kteří hlásají, že někteří lidé dosahují v tomto životě takové dokonalosti, že už hřešit nemohou.

Odsuzují se také novaciáni, kteří nechtěli dávat rozhřešení padlým, i když se po křtu dali na pokání.

Zavrhují se i ti, kdo neučí, že odpuštění hříchů dosahuje člověk vírou, ale přikazují, abychom si milost zasluhovali svými ospravedlňujícími skutky.

Třináctý článek
O užívání svátostí.

O užívání svátostí se učí, že svátosti jsou ustanoveny nejen proto, aby byly znamením příslušnosti k vyznání mezi lidmi, ale spíše, aby byly znamením a svědectvím Boží vůle vůči nám, k probuzení a utvrzení víry v těch, kteří jich užívají. Svátostí se má tudíž užívat tak, aby k nim přistupovala víra, která věří zaslíbením, jež se svátostmi podávají a ztělesňují.

A proto se odsuzují ti, kteří učí, že svátosti ospravedlňují už tím, že se vykonávají, a neučí, že při užívání svátostí je zapotřebí víry, která věří, že se odpouštějí hříchy.

Čtrnáctý článek
O řádu církve.

O řádu církve se učí, že v církvi nikdo nemá veřejně učit nebo vysluhovat svátosti, pokud k tomu nebyl řádně povolán.

Patnáctý článek
O církevních obyčejích.

O církevních obyčejích se učí, že se mají zachovávat ty, které lze zachovávat bez hříchu a které slouží k pokoji a dobrému pořádku v církvi, jako jsou některé slavnosti, svátky a podobné zvyklosti.

Přitom se však lidem připomíná, aby si nezatěžovali svědomí, jako by zachovávání těchto obyčejů a ustanovení bylo nezbytné k spasení.

Také se lidem připomíná, že lidská ustanovení, která jsou určena k usmíření Boha, k zasloužení milosti a k dosti učinění za hřích, odporují evangeliu a učení víry. A proto jsou neužitečné a proti evangeliu i klášterní sliby a pokyny o pokrmech, o zvláštních dnech atd. ustanovené k zasloužení milosti a k dosti učinění za hřích.

Šestnáctý článek
O občanských věcech.

O občanských věcech se učí, že řádně zřízená občanská správa je dobré dílo Boží, že křesťané mohou zastávat úřady, konat soudy, soudit podle císařských a jiných platných zákonů, podle práva i trest smrti ukládat, podle práva válčit, vykonávat vojenskou službu, uzavírat podle zákona smlouvy, vlastnit majetek, na požádání úřadů skládat přísahu, ženit se a vdávat.

Odsuzují se novokřtěnci, kteří křesťanům zakazují konat tyto občanské povinnosti.

Odsuzují se i ti, podle nichž evangelická dokonalost nespočívá v Boží bázni a víře, ale v odmítání světských povinností, zatímco evangelium ukládá věčnou spravedlnost srdce. Přitom veřejný a domácí řád neruší, ale chce a žádá, aby byl zachováván jako Boží zřízení a v takovém aby byla prokazována láska. A tak jsou křesťané povinni poslouchat své úřady a podřídit se zákonům, pokud nepřikazují hřešit, tu pak více sluší poslouchat Boha než lidí (Sk 5, 29).

Sedmnáctý článek
O Kristově příchodu k soudu.

Učí se, že Kristus při skonání světa zjevně přijde, bude soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným a vyvoleným dá věčný život a stálou radost, bezbožné a ďábly však zatratí, aby se bez konce mučili.

Odsuzují se novokřtěnci, kteří učí, že trest bezbožných a ďáblů bude mít konec.

Odsuzují se i jiní, kteří rozsévají židovské domněnky, že se zbožní před vzkříšením z mrtvých ujmou království světa a bezbožní že budou všude potlačeni.

Osmnáctý článek
O svobodné vůli.

O svobodné vůli se učí, že lidská vůle má určitou svobodu konat to, co vyžaduje občanská spravedlnost, a volit věci, které jsou podřízeny rozumu. Bez Ducha svatého však nemá moc vykonávat Boží spravedlnost, čili spravedlnost duchovní, poněvadž tělesný člověk nechápe těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího (1 K 2, 14). Neboť tato spravedlnost nastává v srdcích, když se skrze slovo přijímá Duch svatý. Augustin v III. knize Hypognostik říká totéž: Vyznáváme, že všichni lidé mají svobodnou vůli, a ta má rozumný úsudek, ne že by jím byla schopna bez Boha začínat nebo končit ve věcech, které se týkají Boha, nýbrž jen ve skutcích nynějšího života, ať v dobrých, ať ve zlých. Pravím v dobrých, pocházejících z přirozeného dobra, tj. chtít dělat na poli, chtít jíst a pít, chtít mít přítele, chtít oděv, chtít stavět dům, chtít se ženit, dobytek chovat, učit se rozličnému dobrému řemeslu anebo cokoli dobrého patří k nynějšímu životu. Všecky tyto věci trvají ne bez Božího řízení, ba dokonce jsou a počaly být z něho a skrze něho. Ve zlých však pravím, jako je chtít ctít modlu, chtít vraždit atd.

Odsuzují se pelagiáni a jiní, kteří učí, že můžeme bez Ducha svatého, vlastní přirozenou mocí, Boha nade všechno milovat a plnit Boží přikázání co do podstaty činů. Neboť ačkoli naše přirozenost může do jisté míry konat vnější skutky (může jistě zdržet ruce od krádeže, od vraždy), vnitřní hnutí, jako bázeň Boží, důvěru k Bohu, čistotu, trpělivost atd., působit nemůže.

Devatenáctý článek
O příčině hříchu.

O příčině hříchu se učí, že ačkoliv Bůh tvoří svět a zachovává jej, přece příčinou hříchu je vůle zlých, totiž ďábla a lidí bezbožných, která se – bez Boží pomoci – odvrací od Boha, jak praví Kristus: Když mluví lež, ze svého vlastního mluví (J 8, 44).

Dvacátý článek
O souvislosti víry a dobrých skutků.

Naši jsou neprávem obviňováni, že zakazují činit dobré skutky. Avšak jejich spisy o Desateru Božích přikázání a jim podobné důvodně svědčí, že užitečně poučují o všech způsobech a povinnostech života, o tom, jaký způsob života, jaké skutky v kterémkoli povolání se Bohu líbí. O těchto věcech kazatelé dříve málo učili, nabádali jen k dětinským a nepotřebným skutkům, jako jsou stanovené svátky, posty, náboženská bratrstva, poutě, ctění svatých, růženec, mnišství apod. Po našem napomenutí se však už naši odpůrci poučili, odvykají si a tyto neužitečné skutky nehlásají tak jako dřív. Začínají se již zmiňovat také o víře, o níž předtím nápadně mlčeli. Učí, že jsme ospravedlněni nejen skutky, ale spojují víru a skutky a praví, že jsme ospravedlňováni vírou i skutky. Takové učení je přijatelnější a může přinést větší potěšení než jejich dřívější učení.

Když tedy učení o víře, kterému v církvi náleží prvenství, zůstávalo tak dlouho neznámé, jak musí všichni doznat, a o spravedlnosti z víry se v kázáních zachovávalo nejhlubší mlčení, přičemž v církvi mívalo průchod jedině učení o skutcích, dali naši církvím takovéto poučení o víře:

Předně, že naše skutky nemohou smířit Boha ani nám přivodit odpuštění hříchů a milost, ale že toho docházíme jenom vírou, věříme-li, že jsme bráni na milost pro Krista, který je nám jako jediný ustanoven za Prostředníka a Smírce, skrze něhož může být Otec smířen. A proto ten, kdo se spoléhá, že si milost zaslouží svými skutky, pohrdá Kristovými zásluhami a jeho milostí a hledá lidskou mocí, bez Krista, cestu k Bohu, ačkoli Kristus o sobě řekl: Já jsem cesta, pravda i život (J 14, 6).

Toto učení o víře zřetelně předkládá i Pavel: Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), ne z skutků, aby se někdo nechlubil (Ef 2, 8–9).

Ale aby se nám někdo neposmíval, že si vymýšlíme nový výklad Pavla: celou tuto věc podpírají i svědectví Otců. Tak Augustin v nejednom ze svých spisů brání milost a spravedlnost víry proti zásluhám skutků.8 Podobně učí i Ambrosius, zejména v knize O povolání pohanů: Vykoupení Kristovou krví by se zlehčovalo a nárok lidských skutků by nepodléhal Božímu milosrdenství, kdyby ospravedlnění, které se děje milostí, bylo poplatno předcházejícím zásluhám, jako by nešlo o dar štědrého dárce, nýbrž o mzdu dělníka.

Ale i když tímto učením neznalí pohrdají, přesto zbožné a ustrašené svědomí zakouší, že přináší nejvíc potěšení; neboť svědomí se nemůže upokojit žádnými skutky, ale jedině vírou, když s jistotou spoléhá, že Bůh se s ním smířil pro Krista, jak učí Pavel: Ospravedlněni tedy jsouce z víry, poko máme s Bohem (Ř 5, 1). Celé toto učení se má vztahovat na zápas vyděšeného svědomí a bez tohoto zápasu mu ani nelze rozumět. Proto o této věci špatně soudí lidé nezkušení a neznalí, kteří se bláhově domnívají, že křesťanská spravedlnost není nic jiného než občanská čili na rozumu založená spravedlnost.

Předtím bylo svědomí trýzněno učením o skutcích a žádné potěšení z evangelia neslyšelo. Některé vypudilo svědomí na poušť, jiné do klášterů, v naději, že si tam jiným způsobem života zaslouží milost. Další vymysleli jiné skutky, aby si zasloužili milost a učinili dosti za hříchy. Proto bylo velice zapotřebí obnovit a předložit učení o víře v Krista, aby zjitřené svědomí nezůstávalo bez potěšení, ale aby vědělo, že milosti a odpuštění hříchů se člověku dostává vírou v Krista.

Lidem se také připomíná, že slovo ,víra‘ tu neznamená pouhou znalost toho, co se událo, takovou mají i bezbožní i ďábel, ale znamená víru, která věří nejen v to, že se událost stala, ale také v její účinek: věří v odpuštění hříchů, tj. že skrze Krista máme milost, spravedlnost a odpuštění hříchů.

A ten, kdo ví, že skrze Krista má milostivého Otce, ten opravdu zná Boha, ví, že jej má Bůh v péči, vzývá ho; není prostě bez Boha jako pohané. Ďábel a bezbožní nemohou věřit v hříchů odpuštění; proto Boha nenávidí jako svého nepřítele, nevzývají ho a nic dobrého od něho neočekávají. Tak i Augustin upozorňuje čtenáře na slovo víra a učí, že v Písmech se toto slovo nemá chápat jako znalost, jakou mají i bezbožní, ale jako důvěra, která potěšuje a pozvedá zdeptanou mysl.

Dále naši učí, že je nutné konat dobré skutky, ne abychom se spoléhali, že si jimi zasloužíme milost, ale pro Boží vůli. Odpuštění hříchů a milosti se dosahuje jedině vírou. A poněvadž se vírou přijímá Duch svatý, obnovuje se tím srdce a odívá se novými náklonnostmi, aby mohlo rodit dobré skutky. Tak praví Ambrosius: Víra je matkou dobré vůle a spravedlivého konání. Neboť lidské síly jsou bez Ducha svatého plné bezbožných náklonností a jsou natolik slabé, že nemohou konat před Bohem dobré skutky. Nadto je člověk v moci ďábla, který jej popouzí k různým hříchům a bezbožným myšlenkám i k zjevným zločinům; tak to lze vidět u myslitelů, kteří se sice snažili žít počestně, nemohli to však dokázat, ale byli poskvrněni mnoha špatnostmi. Taková je slabost člověka, je-li bez víry a bez Ducha svatého a řídí se jedině lidskými silami.

Z toho je dobře vidět, že toto učení není možno obviňovat, že brání dobrým skutkům. Zaslouží mnohem spíš chválu, poněvadž ukazuje, jak můžeme konat dobré skutky. Neboť bez víry nemůže lidská přirozenost vůbec konat skutky prvního a druhého přikázání. Bez víry nevzývá Boha, od Boha nic neočekává, nesnáší kříž, ale hledá lidskou pomoc a důvěřuje lidské záštitě. Není-li v srdci víry a důvěry v Boha, panují v něm pak všechny zlé žádosti a lidské záměry. Proto i Kristus řekl: Beze mne nic nemůžete učiniti (J 15, 5). A církev zpívá: Bez tvé božské pomoci nic není v člověku, nic není bez viny.

Dvacátý první článek
O ctění svatých.

O ctění svatých se učí, že památka svatých se může připomínat, abychom následovali jejich víry a dobrých skutků, každý podle svého povolání, jako císař může následovat Davidova příkladu, aby válkou zahnal Turka od vlasti. Vždyť oba jsou králové. Písmo svaté však neučí vzývat svaté nebo žádat je o pomoc, neboť nám stanoví za Prostředníka, Smírce, Biskupa a Přímluvce jedině Krista. Toho máme vzývat a on zaslíbil, že vyslyší naše prosby, a nejvíc schvaluje, je-li ctěn a vzýván v každém soužení. Pakliť by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého (1 J 2, 1).

Toto je takřka suma našeho učení. Jak je patrné, neobsahuje nic, co by odporovalo Písmu nebo církvi obecné nebo církvi římské, pokud je nám známa od církevních spisovatelů. A poněvadž je to tak, nelaskavě soudí ti, kdo chtějí, aby naši byli pokládáni za kacíře.

Celá neshoda se týká jen několika zlořádů, které se do církví vloudily bez řádné autority. A i kdyby tu byla nějaká nesrovnalost, biskupové měli prokázat vůči našim jistou mírnost a |snést vyznání, jehož nástin jsme tu předložili. Vždyť ani církevní zákony nejsou tak tvrdé, aby žádaly všude tytéž obyčeje, a ty také nikdy ve všech církvích stejné nebyly. I když u nás se staré obyčeje valnou většinou bedlivě zachovávají. Lživá je tedy pomluva, že se v našich církvích ruší všechny obřady a staré řády. Byla však obecná stížnost, že v běžných obyčejích vězí nějaké zlořády, a poněvadž je nebylo možno s dobrým svědomím schválit, byly částečně napraveny.

Zdroj textu:

Kniha svornosti

Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví Augsburské konfese.
Praha: Kalich, 2006. 687 s. ISBN 80-7017-026-3.

(c) Sdružení Martina Luthera v ČR, 2006. Veškerá práva vyhrazena.

 


Aktuálně za námi


Další fotogalerie

Zamyšlení

Neklidné nohy

„Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.“ Jan 9:4 Již prorok Izajáš...

Číst celé zamyšlení
 alt=