Dvacátý třetí článek
O manželství kněží.

Obecně panovala stížnost na zlé příklady kněží, kteří nedodržovali slib čistoty. Z tohoto důvodu prý sám papež Pius II. řekl, že svého času byly příčiny, proč bylo |manželství kněžím odňato, ale že jsou mnohem vážnější důvody, aby jim bylo vráceno. Tak píše Platina. Ve snaze vyhnout se veřejnému pohoršení naši kněží se tedy ženili a učili, že je jim dovoleno uzavírat manželství. Především proto, že Pavel praví: Ale z příčiny smilstva jeden každý manželku svou měj (1 K 7, 2) a dále: nebo lépe jest v stav manželský vstoupiti nežli páliti se (1 K 7, 9). Za druhé proto, že Kristus praví: Ne všickniť chápají slova toho (Mt 19, 11) a učí tak, že všichni lidé nejsou uzpůsobeni k panictví, neboť Bůh stvořil člověka k plození (Gn 1, 28) a není v lidské moci měnit stvoření bez zvláštního daru a díla Božího. Proto ti, kdo nejsou způsobilí k panictví, mají vstoupit do manželství. Neboť žádný lidský zákon ani žádný slib nemůže zmařit Boží příkaz a Boží ustanovení. Z těchto důvodů se u nás učí, že kněžím je dovoleno se ženit.

Je ostatně známo, že za starodávna se v církvi kněží ženili. Vždyť i Pavel praví: Ale musíť biskup býti bez úhony, jedné manželky muž (1 Tm 3, 2). A v Německu byli kněží násilně přinuceni k bezženství teprve před čtyřmi sty lety a tak se tomu vzpírali, že mohučský arcibiskup přišel v davu rozvášněného kněžstva téměř o život, když chtěl nové papežské nařízení vyhlásit. A tato věc se prosazovala tak nepřiměřeně, že se manželství zapovídalo nejen pro budoucnost, ale že se rozlučovala i ta manželství kněží, která už byla v té době uzavřena, a to proti lidskému a božskému právu i proti samým církevním zákonům vydaným nejen papeži, ale též nejslavnějšími církevními sněmy.

A protože, jak svět stárne, je lidská přirozenost stále ochablejší, je třeba dávat bedlivý pozor, aby se do Německa nevloudilo více nepravostí.

Dále, Bůh ustanovil manželství, aby bylo lékem lidské slabosti. Samy církevní zákony vypovídají, že by se dřívější přísnost časem měla kvůli lidské nedostatečnosti zmírnit. Bylo by velmi žádoucí, aby se to stalo i v této věci. A zdá se, že se církvím bude brzy nedostávat kněží, pokud se jim bude nadále bránit uzavírat manželství.

Je-li tu tedy jasný rozkaz Boží, je-li známo, jaký byl v církvi obyčej, působí-li nečistý celibát tolik pohoršení, cizoložství a jiných přečinů, které by měla dobrá vrchnost po zásluze trestat, je přece divné, že se v žádné jiné věci nepostupuje tak tvrdě jako proti kněžskému manželství. Bůh přikázal, abychom manželství ctili; zákony ve všech dobře zřízených společnostech, i u pohanů, ozdobily manželství největšími poctami. A nyní jsou kněží proti smyslu církevních zákonů z téže příčiny – pro nic jiného než pro manželství – stíháni hrdelními tresty. Pavel mluví o ďábelských učeních … zbraňujících ženiti se (1 Tm 4, 1. 3). Tomu teď snadno rozumíme, když se zákaz manželství hájí takovými tresty.

Ale Boží příkaz nelze zrušit žádným lidským zákonem ani slibem. Proto i Cyprian radí, aby ženy, které nezachovávají slíbenou čistotu, vstoupily do manželství. Říká to těmito slovy (I. Kniha listů, list 11): Jestliže nechtějí nebo nemohou vytrvat, je lépe, aby se provdaly, než aby pro své rozkoše padly do ohně; ať aspoň nejsou k pohoršení bratřím a sestrám.

Jistou umírněnost vůči těm, kteří složili slib v nedospělosti, jak se vlastně až dosud mnohdy děje, projevují i samy církevní zákony.