Dvacátý pátý článek
O zpovědi.

Zpověď není v našich církvích zrušena. Tělo Páně se přece podává jen těm, kdo byli předtím zkoumáni a rozhřešeni. A lidu se dostává bedlivého poučení, co má o rozhřešení věřit, o čemž se v minulosti| vůbec nemluvilo. Lidé se nabádají, aby si rozhřešení velice vážili, neboť je to hlas Boží a prohlašuje se z rozkazu Božího. Velebena je moc klíčů a připomíná se, jak mnohé potěšení přináší sklíčenému svědomí a že Bůh žádá, abychom tomuto rozhřešení věřili jako jeho hlasu znějícímu z nebe, a že tato víra v Krista vpravdě dosahuje a přijímá odpuštění hříchů. Předtím se nesmírně vyvyšovaly skutky dostiučinění za hřích; ale o víře, o Kristových zásluhách a o spravedlnosti z víry nebylo ani zmínky. Po této stránce proto nelze naše církve ani v nejmenším vinit. Neboť to nám musí dosvědčit i naši odpůrci, že u nás se učení o pokání předkládá a objasňuje co nejbedlivěji.

O zpovědi se však učí, že není nutné vypočítávat hříchy a zatěžovat svědomí starostí |o výčet všech provinění, neboť všechny hříchy vypovědět nelze, jak svědčí Ž 19, 12: Poblouzením kdo vyrozumí? A Jr 17, 9: Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Kdyby měly být odpuštěny pouze vypočtené hříchy, svědomí by se nikdy nemohlo upokojit, poněvadž mnoho hříchů vůbec ani nevidíme, ani si na ně nevzpomínáme. I staří církevní spisovatelé potvrzují, že vypočítávat hříchy není třeba. V Dekretech se o tom citují slova Jana Zlatoústého,29 který praví: Neříkám ti, aby ses veřejně vyzrazoval anebo před jinými na sebe žaloval; ale chci, abys poslouchal proroka, jenž řekl: „Uval na Hospodina cestu svou“ (Ž 37, 5). S modlitbou proto vyznávej své hříchy před Bohem, pravým soudcem. Svá provinění nepronášej ústy, ale pamětí svého svědomí. A Glosa o pokání (Dist 5., kapitola Ať uváží) shledává, že zpověď je lidské ustanovení. Přesto se však i v našich církvích zpověď zachovává, jak pro veliké dobrodiní, které s sebou rozhřešení nese, tak pro |další užitky, jež přináší svědomí.