Dvacátý sedmý článek
O klášterních slibech.

Našemu učení o klášterních slibech lze nejlépe porozumět, připomeneme-li si, v jakém stavu byly kláštery a co všechno se v nich denně dělo proti církevním zákonům. Za časů Augustinových to byla svobodná sdružení, později, když se narušila kázeň, byly zavedeny klášterní sliby, aby jako pomyslný žalář někdejší kázeň obnovily.

Časem přibylo k slibům mnoho dalších závazků. Takovými pouty byli v rozporu s církevními zákony svázáni mnozí, někteří již v nedospělosti.

Mnozí ale přecenili své síly a ocitli se v tomto stavu omylem, třebaže byli už dospělí. Kdo se do této sítě zapletl, byl donucen v ní zůstat, i když někteří se mohli díky církevním zákonům osvobodit. Častěji se to stávalo v klášterech pro ženy než pro muže, ačkoli právě slabší pohlaví mělo být víc ušetřeno. Tato tvrdost se už dávno znelíbila mnoha řádným lidem, když viděli, jak jsou dívky a chlapci umisťováni do klášterů kvůli zaopatření; viděli, jak nešťastně takové úmysly končily, jaké způsobily pohoršení, do jakých osidel vehnaly svědomí. Těžce nesli, že se v takové mimořádně nebezpečné věci zcela opomíjí a zanedbává váha církevních zákonů.

K tomuto zlu přibylo ještě další naučení o klášterních slibech, které se, jak známo, už kdysi nelíbilo ani samotným řeholníkům, pokud byli alespoň trochu rozumnější. Učili totiž, že klášterní sliby jsou rovny křtu; učili, že člověk si tímto způsobem života zasluhuje odpuštění hříchů a ospravedlnění před Bohem. Dodávali dokonce, že člověk si klášterním životem zasluhuje nejen spravedlnost před Bohem, ale ještě něco navíc, poněvadž se tu zachovávají nejen přikázání, ale i rady evangelia.

Ujišťovali tak, že mnišský slib daleko předčí křest a mnišský život že je záslužnější než život vrchnosti, život farářů a jim podobných, kteří bez předstírané zbožnosti slouží podle Božího rozkazu svému povolání. A to nemůže nikdo popřít, poněvadž tak se o tom píše v jejich knihách.

Co se pak v klášterech dělo dál? Kdysi byly kláštery školami Písem a jiných nauk prospěšných církvi a odtud vzešli mnozí kněží a biskupové. Nyní je tomu jinak – a není třeba opakovat, co se obecně ví. Kdysi se scházeli, aby se učili, nyní si vymýšlejí, že |je to způsob života zřízený k tomu, aby si člověk zasloužil milost a spravedlnost, že je to dokonce stav dokonalosti, a vyvyšují jej nad každý jiný způsob života ustanovený Bohem. Připomínáme to bez přehánění a bez nenávisti, aby bylo možno lépe porozumět, čemu v této věci učí naši učitelé.

Předně se u nás učí, co se vstupu do manželství týče, že sňatek může uzavřít každý, kdo není způsobilý k panickému životu, neboť mnišský slib nemůže zrušit Boží ustanovení a rozkaz: Z příčiny smilstva, jeden každý manželku svou měj (1 K 7, 2). A nejen samotný Boží rozkaz, ale Boží stvořitelský řád nutí k manželství ty, které Bůh svým zvláštním působením nevyňal, podle slov Písma : Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm [byla] (Gn 2, 18). Proto se ti, kdo jsou poslušni tohoto Božího rozkazu a nařízení, nedopouštějí hříchu.

Co se proti tomu dá namítat? Závaznost mnišského slibu může kdokoli vyvyšovat, jak se mu zachce, avšak nedokáže, aby slib rušil Boží rozkaz. Církevní zákony učí, že při každém slibu se vyhrazuje právo vyššího, proto takový slib proti rozkazu Božímu platí ještě méně.

Vždyť kdyby nebylo možno z žádného důvodu zbavit slib závaznosti, nemohli by od něho osvobozovat ani papežové. Neboť nepřísluší člověku právo rušit závazek, který má svůj původ v právu Božím. Římští papežové však byli obezřetní a usuzovali, že se v otázce závaznosti má postupovat mírně, proto čteme, že často rozhodli o zproštění od slibů. Známý je příběh aragonského krále, který byl na trůn povolán z kláštera. A máme příklady i z naší doby.

A dál – proč naši odpůrci tak zveličují závaznost a dopad mnišského slibu, a přitom mlčí o jeho povaze, o tom, že má vázat jen v možné věci a že má být dobrovolný, přijatý svobodně a |s rozvahou? Vždyť je dobře známo, nakolik je stálá čistota v lidské moci. A kolik je těch, kteří složili slib dobrovolně a s rozvahou! Děvčata a chlapci jsou k slibům přemlouváni, ba často i nuceni, dříve než jsou schopni samostatného úsudku. Není proto správné přít se tak urputně o závaznost, když všichni uznávají, že je proti povaze slibu, není-li učiněn svobodně a s rozvahou.

Většina církevních zákonů ruší sliby dané před patnáctým rokem, neboť se má za to, že v tomto věku není člověk schopen rozhodovat o věcech, které mají vliv na celý život. Jiný zákon, který bere na lidskou slabost ještě větší ohled, přidává několik let a zakazuje skládat slib před osmnáctým rokem. Kterým zákonem se budeme řídit? Většina řeholníků, kteří z kláštera odcházejí, se ospravedlňuje tím, že složili slib v nedospělosti.

Konečně, i kdyby porušení slibu mohlo být považováno za přestupek, nevyplývá z toho ještě, že by se manželství takových lidí měla rozloučit. Augustin praví, že se nemají rozlučovat (27, otázka 1, kapitola Sňatků), a jeho slovo má velikou váhu, třebaže později jiní smýšleli jinak.

Ačkoli je pak zřejmé, že většinu lidí zprošťuje slibu sám Boží rozkaz o manželství, naši učitelé přesto uvádějí ještě další důvody, proč nejsou klášterní sliby platné. Neboť každá bohoslužba, kterou ustanovili a zvolili lidé bez Božího rozkazu k zasloužení milosti a ospravedlnění, je bezbožná, jak praví Kristus: Nadarmoť mne ctí, učíce učení přikázaní lidských (Mt 15, 9). A Pavel všude učí, že spravedlnost se nemá hledat v zachovávání našich ustanovení a bohoslužeb, které vymysleli lidé, ale že se jí vírou dostává těm, kteří věří, že je Bůh bere na milost pro Krista.

Je však známé mnišské učení, že pobožné úkony činí dosti za hříchy a zasluhují milost a ospravedlnění. Copak tím ale nezlehčují Kristovu slávu a nezatemňují a nepopírají spravedlnost z víry? Z toho plyne, že takové běžné sliby byly bezbožnou bohoslužbou, a proto nemohou zavazovat. Neboť bezbožný slib učiněný proti rozkazu Božímu neplatí; a slib nemá zavazovat k nepravosti, jak zní církevní zákon.

Pavel říká: Zbavili jste se Krista, kteřížkoli v zákoně ospravedlněni býti hledáte; vypadli jste z milosti (Ga 5, 4). Tak se zbavují Krista a vypadávají z milosti i ti, kteří chtějí být ospravedlněni svými sliby. Neboť i ti, kteří přisuzují slibům ospravedlnění, přisuzují vlastním skutkům to, co vlastně přísluší slávě Kristově.

Opravdu nelze popřít, že mniši učili, že jsou ospravedlňováni a zasluhují si odpuštění hříchů svými sliby a dodržováním vlastních ustanovení; ano, dokonce přibájili ještě další smyšlenky, že ze svých skutků mohou půjčovat i jiným. Kdyby chtěl člověk z nenávisti zveličovat, co všechno by mohl vyjmenovat, za co se teď stydí i sami mniši! K tomu ještě lidem namlouvají, že takové pobožnůstkářství je stav křesťanské dokonalosti. Neznamená to ale, že se ospravedlnění přisuzuje skutkům? A předkládá-li se lidu jistá bohoslužba vymyšlená lidmi bez rozkazu Božího a učí-li se, že taková služba ospravedlňuje člověka, není to v církvi malé pohoršení. Neboť spravedlnost z víry, která se má v církvi především vyučovat, se tak zatemňuje a lidem se oslepují oči tou prazvláštní andělskou nábožností (Ko 2, 18), předstíranou chudobou, pokorou a panictvím.

Kromě toho se zatemňují i Boží přikázání a pravá služba Bohu. Vždyť lidé slyší, že jedině mniší žijí ve stavu dokonalosti; přitom křesťanská dokonalost je něco jiného: Boha se opravdu bát, ale mít silnou víru a pro Krista důvěřovat, že máme milostivého Boha, prosit Boha o pomoc a očekávat ji od něho ve všech věcech, každý ve svém povolání, a přitom usilovně činit dobré skutky a vykonávat své povolání. V těchto věcech spočívá pravá dokonalost a pravá služba Bohu, nikoli ve svobodném stavu, v žebrání nebo ve špinavém šatu. Z takového falešného vychvalování mnišského stavu vznikají však mezi lidmi opravdu zhoubné představy. Člověk slyší nadmíru vychvalovat panictví a žije proto v manželství s újmou na svědomí. Slyší, že jen žebrák je dokonalý, zatímco on, s újmou na svědomí, je majetný a obchoduje. Slyší, že evangelium pouze radí nemstít se, proto se jiní v soukromém životě bez rozpaků mstí, neboť i oni slyší, že je to jen rada, nikoli přikázání. Jiní opět mylně soudí, že úřady a obecné povinnosti jsou pro křesťany nedůstojné a že jsou v rozporu s učením evangelia.

Čteme příklady, jak někteří lidé opustili manželství a správu veřejných věcí a odešli do kláštera. Považovali to za útěk před světem a hledání svatého způsobu života, poněvadž neviděli, že Bohu se má sloužit podle rozkazů, které on vydal, a ne podle rozkazů, které vynalezli lidé. Dobrý a dokonalý způsob života je ten, který se opírá o Boží příkazy. Na takové věci je třeba lid upozorňovat.

Mnišský blud o dokonalosti káral v minulosti už Gerson a svědčil, že v jeho době nebylo obvyklé mluvit o kněžském životě jako o stavu dokonalosti.

V klášterních slibech vězí tedy mnoho bezbožných domněnek: že ospravedlňují, že jsou křesťanskou dokonalostí, že zachovávají rady a příkazy evangelia, že obsahují nadbytečné skutky. To všechno zbavuje klášterní sliby platnosti, neboť je to falešné a plané.