Dvacátý osmý článek
O církevní moci.

Kdysi bývaly velké neshody o biskupskou moc, přičemž někteří neoprávněně zaměňovali moc církevní a moc světskou. Z tohoto zmatení pak vzniklo mnoho zlých válek a velkých bouří, když papežové, vybaveni mocí klíčů, zaváděli nové způsoby bohoslužeb, vyhrazovali si právo v některých případech rozhřešovat a dávali násilně do klatby, ale opovážili se též převádět světská království a panovníkům odnímat vládu. Zbožní a učení lidé kárali takové přečiny v církvi už dávno. Pro pokoj svědomí byli naši tedy nuceni poukázat na rozdíl mezi mocí církevní a mocí světskou a učili, že obojí moc má být z Božího rozkazu ve zbožné úctě a že se jí má vzdávat čest jako největšímu dobrodiní na zemi.

Naši o tom tedy smýšlejí takto: moc klíčů, čili moc biskupská, je podle evangelia moc či Boží příkaz kázat evangelium, odpouštět hříchy a vysluhovat svátosti. Vždyť Kristus vyslal apoštoly s tímto rozkazem: Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás… Přijměte Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějíť se jim; kterýmžkoli zadrželi byste, zadržániť jsou (J 20, 21–23). A jinde: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření (Mk 16, 15).

Tato moc se vykonává pouze učením či kázáním evangelia a vysluhováním svátostí buď mnoha lidem nebo jednotlivcům, podle povolání, poněvadž se tu neposkytují věci tělesné, ale věčné, věčná spravedlnost, Duch svatý a věčný život. A těchto věcí mohou lidé dosáhnout jedině službou Slova a svátostí; jak praví Pavel: Evangelium Kristovo moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu (Ř 1, 16). Poněvadž tedy církevní moc poskytuje věci věčné a vykonává se jedině službou Slova, není na překážku světské správě, tak jako jí není na překážku ani zpěv. Neboť světská správa se zabývá jinými věcmi než evangelium. Vrchnost neochraňuje duši, ale tělo a tělesné věci proti zjevným křivdám a krotí lidi mečem a tělesnými tresty. Evangelium ochraňuje duši před bezbožnými domněnkami, před ďáblem a věčnou smrtí.

Moc církevní a moc světská se tedy nemají směšovat. Moci církevní je přikázáno učit evangelium a vysluhovat svátosti. Ať tedy nezasahuje do cizího úřadu, ať nepřevádí království světa, ať neruší zákony veřejné správy, ať nemaří poslušnost zákona, ať nepřekáží rozhodování soudu o světských zřízeních a smlouvách, ať nepředepisuje úřadům zákony, jak spravovat zemi. Jak praví Kristus: Království |mé není z tohoto světa (J 18, 36). A opět: Člověče, kdo mne ustavil soudcím aneb děličem nad vámi? (L 12, 14).
A také Pavel praví: Naše obcování jest v nebesích (Fp 3, 20). A dále: Odění rytěřování našeho není tělesné, ale mocné v Bohu k vyvrácení ohrad (2 K 10, 4).

Tímto způsobem rozlišují naši mezi povinnostmi těchto dvou mocí a přikazují, aby oběma byla prokazována čest a obě byly považovány za Boží dar a dobrodiní.

Pokud mají biskupové nějakou moc, nemají ji z příkazu evangelia, ale lidským právem: dali jim ji králové a císařové, aby spravovali jejich statky. To je ovšem jiný úkol než služba evangelia.

Ptáme-li se tedy po biskupské pravomoci, je nutno odlišit světskou vládu a církevní pravomoc. Potom |podle evangelia, anebo jak se říká, podle božského práva, přísluší tato pravomoc biskupům pouze jako biskupům, tj. jako těm, jimž je svěřeno sloužit Slovem a svátostmi, jimž nepřísluší žádná jiná moc než odpouštět hříchy, posuzovat a odmítat učení, které není v souladu s evangeliem, a vylučovat bezbožníky, jejichž bezbožnost je zjevná, z církevního společenství, a to vše nikoli světskou mocí, ale Slovem. V tom jim nutně a podle božského práva musí církev prokazovat poslušnost podle slov: Kdož vás slyší, mne slyší (L 10, 16). Jestliže ale učí nebo ustanovují něco proti evangeliu, mají církve Boží příkaz odepřít jim poslušnost. Pilně se pak varujte falešných proroků (Mt 7, 15). Byť i anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď (Ga 1, 8). Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě. … Jest nám dána moc k vzdělání, a ne k zkáze (2 K 13, 8. 10). Tak předpisují i církevní zákony (II., ot. 7., kap. Kněží a kap. Ovce). A Augustin píše proti Petilianovu listu: Nemá se souhlasit ani s katolickými biskupy, pokud by se snad v něčem mýlili anebo |smýšleli proti kanonickým knihám Písma svatého.

Mají-li nějakou jinou moc nebo právo rozsuzovat určité pře, kupř. manželské nebo o desátky atd., mají ji lidským právem, a jestliže ji zanedbávají, musí knížata i proti své vůli umožnit svým poddaným spravedlnost, aby byl zachován pokoj.

Kromě toho vznikají spory o to, zda biskupové či pastýři mají právo zavádět v církvi obřady a určovat zákony o pokrmech, o svátcích, o kněžských stupních nebo hodnostech. Ti, kdo toto právo biskupům přivlastňují, odvolávají se na slova: Ještěť bych měl mnoho mluviti vám, ale nemůžete snésti nyní. Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu (J 16, 12–13). Dovolávají se i příkladu apoštolů, kteří přikazovali zdržovat se krve a toho, co je udáveno (Sk 15, 20). Dále uvádějí, že sobota byla, prý proti Desateru přikázání, přesunuta na neděli. Žádný jiný příklad nepřetřásají tolik jako změnu soboty. Vyvozují z toho, že církev má velikou moc, když může měnit i přikázání Desatera.

Naši však o této otázce učí, že biskupové, jak bylo již výše uvedeno, nemají moc ustanovovat něco proti evangeliu. Svědčí o tom i církevní zákony (v celé 9. distinkci). Je tedy proti Písmu zavádět ustanovení, abychom jejich zachováváním činili dosti za hříchy anebo si zasluhovali ospravedlnění. Myslet si, že zachováváním takových závazků dojdeme ospravedlnění, znamená urážet slávu Kristovy zásluhy. Je však známo, že z těchto představ se v církvi rozrostla rozličná ustanovení téměř do nekonečna. Zatímco učení o víře a o spravedlnosti z víry bylo potlačeno, o to víc přibývalo svátků, nařizovaly se posty, byly ustanovovány nové obřady, nové pocty svatým, neboť jejich zřizovatelé se domnívali, že si takovými skutky zaslouží milost. Tak se kdysi rozrostly zákony o pokání, jejichž stopy vidíme ještě dnes v dostičinění.

Proti Božímu příkazu jednají původci lidských ustanovení i tehdy, když nacházejí hřích v pokrmech, dnech a podobných věcech, a tak zatěžují církev otroctvím zákona, jako by si křesťané museli zasluhovat ospravedlnění bohoslužbou podobnou službě levítské, jejíž zřízení měl prý Bůh svěřit apoštolům a biskupům. Tak to někteří píší a zdá se, že se papežové dali do jisté míry svést příkladem Mojžíšova zákona. Odtud vzešla taková břemena, jako že prý je smrtelný hřích vykonávat ve svátek tělesnou práci, byť tím nevzniklo žádné pohoršení, že některé pokrmy poskvrňují svědomí, že posty (ne přirozené, ale skličující) jsou skutky k usmíření Boha, že je smrtelný hřích zanedbávat hodiny předepsané k modlení, že hřích může být ve vyhrazených případech odpuštěn jen se souhlasem toho, kdo si jeho odpuštění vyhradil, i když ani samy církevní zákony nemluví o vyhrazení viny, ale o vyhrazení církevního trestu.

Odkud mají biskupové právo ukládat církvím taková ustanovení, která svědomím strojí sítě, když přitom Petr zakazuje vzkládat na hrdlo učedlníků jho (Sk 15, 10) a Pavel praví, že moc, kterou mu dal Pán, je dána k vzdělání, a ne k zkáze (2 K 13, 10)? Proč tedy množí hříchy takovými ustanoveními?

Vždyť existují jasná svědectví, která zakazují vyhlašovat taková ustanovení, jež by měla vést k usmíření Boha anebo měla být nezbytná k spasení. Pavel píše: Protož žádný vás nesuď pro pokrm, aneb pro nápoj, aneb z strany svátku, neb novuměsíce, aneb sobot. Kteréžto jsou stín věcí budoucích, ale tělo [jest] Kristovo (Ko 2, 16–17). A dále: Jestliže tedy zemřeli jste s Kristem živlům světa, proč, jako byste živi byli světu, těmi ceremoniemi dáte se obtěžovati, [když se říká]: Nedotýkej se, ani okoušej, aniž se s tím obírej? Kteréžto všecky věci samým užíváním jich kazí se, podlé přikázaní a učení lidských. Kteréžto věci mají jen tvářnost |moudrosti…(Ko 2, 20–23). Jinde Pavel taková ustanovení zakazuje, když praví: …nešetříce Židovských básní a přikázaní lidí těch, kteříž se odvracují od pravdy (Tt 1, 14).

O těch, kteří vyžadují zachovávání lidských ustanovení, praví Kristus: Nechte jich, vůdcovéť jsou slepí slepých (Mt 15, 14) a takové bohoslužby odmítá: Všeliké štípení, jehož neštípil Otec můj ten nebeský, vykořeněno bude (Mt 15, 13).

Jestliže tedy mají biskupové právo zatěžovat svědomí takovými ustanoveními, proč Písmo lidská ustanovení tolikrát zavrhuje? Proč je nazývá učením ďábelským (1 Tm 4, 1)? A copak před tím vším nadarmo varuje Duch svatý?

Ustanovení vyhlášená jakoby z nutnosti anebo v domnění, že si jimi člověk zasluhuje ospravedlnění, odporují evangeliu; proto biskupům nepřísluší takové bohoslužby ustanovovat ani je vyžadovat jako nezbytné. Neboť v církvi je nutno zachovat učení o křesťanské svobodě, že k ospravedlnění není zapotřebí služby zákona, jak je psáno: Protož v svobodě, kterouž Kristus nás osvobodil, stůjte, a nezapletejte |se zase v jho služebnosti (Ga 5, 1). Je nutno zachovat hlavní učení evangelia, že milosti docházíme vírou v Krista, a ne pro zachovávání určitých lidských ustanovení anebo pro bohoslužbu, jak ji zavedli lidé.

Co si tedy máme myslet o dni Páně a o podobných chrámových řádech? Na to naši odpovídají, že biskupům a pastýřům přísluší zavádět pořádky, aby se v církvi dělo všechno podle řádu, ale ne proto, abychom tím činili dosti za hříchy nebo aby se jimi zavazovalo svědomí a mělo se za to, že je to nezbytná bohoslužba. Tak nařizuje Pavel, aby si ženy ve shromáždění zahalovaly hlavy (1 K 11, 5. 6), a dále, aby vykladači v církvi mluvili jeden po druhém (1 K 14, 29–31).

Sluší se, aby církve takové pořádky pro lásku a pokoj zachovávaly, tak aby nedocházelo k pohoršení a všecko v církvích se dálo slušně a podle řádu (1 K 14, 40), avšak tak, aby svědomí lidí nebyla obtížena domněnkou, že jsou to věci nutné k spasení a že se ten, kdo je opomíjí, byť bez pohoršení jiných, dopouští hříchu; stejně jako nikdo nemůže říci, že by hřešila žena, která se bez pohoršení ukáže na veřejnosti s nepokrytou hlavou.

To platí i o zachovávání neděle, Velikonoc, svatodušních svátků a podobných svátečných dnů a obřadů. Je totiž na omylu ten, kdo má za to, že svěcení dne Páně místo soboty bylo ustanoveno jako povinné z moci církevní. Sobotu zrušilo Písmo, nikoli církev. Učí totiž, že po zjevení evangelia je možno od všech obřadů Mojžíšova zákona upustit. Bylo však třeba stanovit určitý den, aby lid věděl, kdy se má shromažďovat, a patrně z toho důvodu určila církev den Páně, neděli, která se zdála vhodná i proto, aby byla důkazem křesťanské svobody, která dává lidem poznat, že není nezbytně nutné zachovávat sobotu ani jiný den.

Vedou se prazvláštní debaty o změně zákona, o novozákonních obřadech, o záměně soboty, a ty všechny vznikly z falešné domněnky, že v církvi se má bohoslužba podobat službě levítské a že Kristus apoštoly a biskupy pověřil, aby vynalézali nové obřady nezbytné k spasení. Tyto bludy se vetřely do církve, když se učení o spravedlnosti z víry nevykládalo dost jasně. Někteří zase spekulují, že svěcení dne Páně sice není ustanoveno božským právem, ale přece jen jakoby božským právem: předepisují, zda a do jaké míry je dovoleno o svátcích pracovat. Co jiného jsou takové rozpravy než léčky nastrojené svědomí? Neboť ačkoli se snaží lidská ustanovení zmírnit,
|nelze takového umírnění dosáhnout, pokud trvá domněnka, že tato ustanovení jsou nezbytná, a ta domněnka přetrvává tam, kde se neví o spravedlnosti z víry a o křesťanské svobodě.

Apoštolové přikázali zdržovati se od krve (Sk 15, 20–29) atd. Kdo to ještě zachovává? A přesto nehřeší, kdo nezachovává, vždyť ani sami apoštolové nechtěli zatížit svědomí takovou službou, ale na čas to pro pohoršení zakázali. Při tomto ustanovení máme mít na zřeteli především záměr evangelia.

Sotva které církevní zákony se zachovávají přesně; mnohé zastaraly a nedodržují
je ani ti, kteří jinak lidská ustanovení horlivě hájí. A lidskému svědomí lze sotva udělit lepší radu, než aby zachovávalo umírněnost, tak abychom věděli, že tato ustanovení můžeme zachovávat, aniž bychom si mysleli, že je to nezbytné, a že svědomí neohrozíme, i když lidé v takové věci něco změní.

Biskupové by si snadno mohli udržet vážnost a poslušnost, kdyby nenaléhali, aby byla zachovávána lidská ustanovení, která s dobrým svědomím zachovávat nelze.

Nyní zakazují podávat Večeři Páně pod obojí způsobou, kněžím přikazují celibát a za kněze nepřijmou nikoho, kdo by se přísahou nezavázal, že nebude učit čisté evangelium. Naše církve nežádají, |aby biskupové usilovali o obnovu svornosti na újmu vlastní důstojnosti, což by ovšem dobří pastýři měli učinit. Žádají pouze, aby upustili od nespravedlivých břemen, která jsou nová a zavedená proti obyčeji obecné církve. Z počátku měla možná některá tato ustanovení příčiny, které bylo možno uznat, ale později už přijatelné nebyly. A je také zřejmé, že některá z nich byla přijata jen omylem. A proto by bylo dobře, kdyby je biskupové nyní laskavě zmírnili, poněvadž taková změna neohrožuje jednotu církve. Mnohá lidská ustanovení byla přece časem změněna, jak dokazují samy církevní zákony. Pokud by však nebylo možno dosáhnout úlevy od lidských ustanovení, která nelze zachovávat bez hříchu, nezbývá nám než následovat apoštolského pravidla, které káže, že více sluší poslouchati Boha než lidí (Sk 5, 29).

Petr zakazuje biskupům panovat a donucovat církve (1 Pt 5, 3). Teď však nejde o to, aby se biskupové vzdali panování; žádá se pouze jedno jediné, aby dovolili kázat čisté evangelium a aby zmírnili některá ustanovení, která nelze zachovávat bez hříchu. Pokud tak neučiní, ať se mají sami na pozoru, jak vydají Bohu počet z toho, že svou tvrdošíjností zavdali příčinu k rozkolu.

Toto jsou hlavní sporné články. Mohli jsme promluvit o mnoha dalších zlořádech, ale popsali jsme jen ty hlavní, abychom se vyhnuli obšírnosti. Množství stížností bylo na odpustky, pouti, zneužívání církevní klatby; farnosti byly opakovaně znepokojovány žebravými mnichy, faráři měli s mnichy ustavičné spory o právo nad farností, o zpověď, o pohřby, o mimořádná kázání a o jiné nesčetné otázky. Ale všechny tyto věci jsme pominuli a kvůli snadnějšímu pochopení jsme v krátkosti předložili ty, které jsou hlavní. A neuvedli jsme a nepověděli nic, co by mohlo kohokoli urážet. Přednesli jsme jen to, co podle našeho soudu bylo nutno říci, aby se vidělo a vědělo, že jsme v učení a v obřadech nepřijali nic proti Písmu nebo proti obecné křesťanské církvi, poněvadž je zřejmé, že jsme pečlivě dbali, aby se do našich církví nevetřely žádné bezbožné věroučné novoty.

Chtěli jsme podle příkazu Vaší císařské milosti předložit tyto články, abychom vyjádřili své vyznání a aby z nich bylo patrno, co je obsahem a jádrem učení našich učitelů. Bude-li se k tomuto vyznání od nás ještě něco požadovat, jsme hotovi s Boží pomocí podat podle Písem obšírnější výklad.

Vaší císařské milosti věrní a poddaní:
Jan, vévoda saský, kurfiřt.
Jiří, markrabě braniborský.
|Arnošt, vévoda brunšvicko-lüneburský.
Filip, lantkrabě hesenský.
Jan Bedřich, vévoda saský.
František, vévoda lüneburský.
Wolfgang, kníže z Anhaltu.
Městská rada a purkmistr v Norimberku.
Městská rada v Reutlingenu.

Zdroj textu:

Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví Augsburské konfese.
Praha: Kalich, 2006. 687 s. ISBN 80-7017-026-3.

(c) Sdružení Martina Luthera v ČR, 2006. Veškerá práva vyhrazena.