SCEAV
Pietismus
Proti vadám luterské ortodoxie se postavil pietismus. Kladl důraz na praktickou zbožnost: Křesťan musí veškerý svůj vnitřní i vnější život vědomě podřídit křesťanským zásadám. Pietismus byl také silným protestem proti klerikalizaci církve.
Za zakladatele pietismu je pokládán Philipp Jacob Spener (†1705), jehož dílo Pia desideria (1676) představuje nástin reformního programu pietismu. (Není bez zajímavosti, že Spenerův pohled na křesťanství se utvářel pod vlivem (zprostředkovaným) Komenského díla Unum necessarium.) Ačkoli měl Spener o Slezsko zájem a ve svých dopisech z přelomu 80. a 90. let 17. století, adresovaných švédské královně, se přimlouvá za pronásledované slezské evangelíky, nebyl to on, kdo se stal otcem slezského pietismu.
Pro Slezsko byl klíčovým pietistický směr, jehož baštou bylo Halle a duchovním otcem August Hermann Francke (†1727). Ten na pozvání Bedřicha III. Braniborského zorganizoval v Halle univerzitu a vytvořil sirotčinec. Halle vnášelo pietismus do Slezska dvojím způsobem: jednak prostřednictvím svých emisarů či misionářů a také prostřednictvím svých studentů: podle matriky hallské univerzity na ní do roku 1730 studovalo na 760 studentů ze Slezska. Jiným impulsem pro slezský pietismus byl průchod švédských vojsk Karla XII. v prvním desetiletí 18. století. Toto vojsko konalo evangelické polní bohoslužby, jimiž se Slezané inspirovali. Spontánně vzniklo duchovní probuzení zejména mezi dětmi a mládeží – setkávali se pod širým nebem, zpívali a modlili se; tomuto hnutí se říká „revolta dětí“. Zřejmě i díky modlitbám těchto dětí bylo v letech 1707-1709 evangelíkům ve Slezsku vráceno na 120 kostelů a šest dalších si mohli nově vystavět (mezi nimi i Ježíšův kostel v Těšíně).
Roku 1709 povolil císař Josef I. pod nátlakem švédského krále Karla XII. vybudování jednoho evangelického kostela na Těšínsku. Těšínští evangelíci mohli po 55 letech nejtěžšího útisku znovu veřejně slavit bohoslužby. První veřejné kázání před velkým shromážděním měl 2. 6. 1709 první pastor při Ježíšově kostele – Jan Muthmann. Jak vzpomíná ve svém životopise, kázal pod širým nebem, jeho kazatelna stála pod jabloní, obsypanou jablky. Radost těšínských luteránů z nového kostela byla obrovská: Pastor Voigt píše o tom, jak kázal: „Když jenom vyslovím jméno Ježíš, volají všichni velmi hlasitě: »Ach, Pane Ježíši Kriste!«, že musím udělat přestávku v řeči, až se všichni domodlí!“
Nový kostel sloužil asi 40 000 těšínských evangelíků – je proto jasné, že na takovou práci nemohl stačit teprve čtyřiadvacetiletý pastor Muthmann sám Do Těšína byli proto povoláni další teologové – v průběhu následujících let zde běžně působilo až 5 pastorů najednou, těm pak ještě vypomáhali učitelé s teologickým vzděláním.
Pietističtí pastoři Muthmann, Steinmetz a Sassadius aj. ve spolupráci s dalšími probuzeneckými učiteli (J. Sargánek, J. Liberdaaj.) a za podpory pietistické šlechty rozvinuli v Těšíně dílo duchovní obnovy: kromě kázání vzdělávali lid na tzv. konvektiklech, což byla setkání v soukromých obydlích či v sakristii, dále prostřednictvím katechizací a opakováním kázání. Jejich práce přinášela ovoce: víra evangelíků se prohloubila, přibývalo i nových přívrženců (je znám dokonce i případ obrácení židovské dívky). Velká pozornost byla věnována školství a výchově mládeže. Evangelická škola, založená r. 1709, zažila velký rozkvět ve 20. letech 18. stol., a to pod vedením pastora Jana Adama Steinmetze, který působil jako její inspektor. Zatímco v počátcích neměla škola ani 20 žáků, v polovině 20. let jejich počet stoupl až téměř ke 150!
Nelze také pominout to, že těšínský pietismus se významně zasloužil o obnovu Jednoty bratrské. Tajní moravští evangelíci z Kravařska a okolí tajně docházeli do Ježíšova kostela, kde mnozí z nich nalezli jistotu spasení. Například David Nitschmann, pozdější biskup obnovené Jednoty bratrské, měl se Steinmetzem duchovní rozhovor o Vánocích 1722, na nějž později takto vzpomínal: „Když jsem s ním rozmlouval, bylo mé srdce velice uklidněno nad výkladem učení o zásluhách Spasitele, že ubohý hříšník, takový, jaký je, může přijít pouze k němu, a bude přijat. Mým bratřím jsem pak řekl: »Co jsem slyšel a co jsem zakusil ve svém srdci, to nemohu slovy vyjádřit, měli byste tam sami jít a slyšet.«“ Zvěst Božího Slova, kterou Moravané slyšeli v Těšíně, začala radikálně měnit jejich životy. To vše však neuniklo katolickému duchovenstvu a vrchnosti a ti je začali krutě pronásledovat a trestat: byli zavíráni do nejhorších žalářů, trestáni nucenými pracemi, byli biti a spoutáváni až do krve. Za této situace mnozí začali pozorně naslouchat tesaři Kristiánu Davidovi, jenž se setkal roku 1722 s hrabětem Zinzendorfem, který mu slíbil, že je ochoten přijmout moravské protestanty na svém berthelsdorfském panství v Sasku. Moravané tuto nabídku přijali a začali prchat do exilu, dne 17. června 1722 založili na Zinzendorfových statcích obec Ochranov (Herrnhut). Celkem v následujících letech odešlo z Kravařska do Ochranova přes 550 osob a z oblasti Jeseníků 100 osob. Není bez zajímavosti, že jejich cesty vedly mimo jiné často i přes Bohumín, náležející pietisticky smýšlejícímu hraběti Erdmannovi Heinrichovi von Henckel und Donnersmarck. Mnoho z těchto uprchlíků, kteří sedávali na kázáních v Těšíně a byli zde duchovně probuzeni, odešlo z Ochranova na misii: do Afriky, Skandinávie, Ruska, Indie, Surinamu, Severní Ameriky (mezi Indiány), do Grónska či na Labrador. Pod vlivem svědectví Moravských bratří prožil své obrácení i John Wesley, zakladatel metodismu. Význam Těšína pro obnovu Jednoty bratrské patří k nejvelkolepějším kapitolám z dějin těšínských protestantů. Německy píšící historik Oskar Wagner napsal: „Svým podílem na růstu a vzniku ochranovské bratrské obce, obnovené Jednoty bratrské... vešly dějiny kostela milosti v Těšíně do dějin světového protestantismu.“
Žel ne všichni pastoři a učitelé měli na mysli probuzeneckou činnost mezi sborovníky, kteří jim byli svěřeni. Mezi zastánce tuhé ortodoxie patřili pastoři Hentschel a Schmidt. Sami neměli lidu mnoho co nabídnout a záviděli pietistům lásku věřících, kterým tito ukazovali cestu ke spasení.
Požehnaná práce pietistů byla s velkou nevolí sledována též ze strany katolíků a jezuitů zvláště. A nelenili, aby tuto práci mařili; žel, ortodoxní pastoři si neváhali při tom „přihřát svou polívčičku“. Roku 1722 obvinili katolický děkan Schwider a daňový úředník Jiří T. Battik Steinmetze, Muthmanna a Sassadia z organizování soukromých konvektiklů a královský vrchní úřad ve Vratislavi je svým dekretem ze 6. srpna 1722 zakázal. Snahy o změnu tohoto rozhodnutí vyšly naprázdno. Pietisté se se zákazem nakonec vyrovnali tak, že všechna shromáždění přesunuli do sakristie, kde se vešlo i 100-300 osob a při shromáždění otevřeli okna a dveře, takže toto shromáždění dle jejich názoru nemohlo být pokládáno za „soukromé“. Odpůrci pietistů proto přiměli těšínského zemského hejtmana ke zřízení vyšetřovací komise, a tak roku 1723 začal proces s pietisty. Kromě Schwidera a Battika se proti nim postavili mj. i ortodoxní pastoři Hentschel a Schmidt. Pietisté však měli tu výhodu, že se za ně cele postavilo šlechtické církevní představenstvo a rozhodně žádalo zastavení procesu. Vratislavský vrchní úřad této žádosti svým ediktem z 18. října 1723 vyhověl. Situace se tak uklidnila – ale ne úplně. Emoce byly v Těšíně natolik zjitřené, že bylo jasné, že protivníci probuzení se tak lehce nevzdají. Vždyť pietisté pokračovali v konání konvektiklů a pašovali do země zakázané evangelické knihy.
Mezitím se dalším centrem pietismu stalo Bílsko, kde se r. 1725 obrátilo vícero lidí, kteří vytvořili probuzeneckou laickou skupinu – patřili k ní bratři Fuchsové, jeden obchodník a druhý kovář, tkadlec Schlosske aj.
Protivníci pietistů k tomu všemu samozřejmě pasivně nepřihlíželi: kromě toho, že si v červnu 1724 vymohli reskript, kterým bylo pastorům zakázáno nechat v kostele kázat cizí kazatele, začali se vyzbrojovat pro obnovení procesu. Hentschel a Schmidt se obrátili na universitu ve Wittenbergu, aby situaci zhodnotila a vydala dobrozdání o pravověrnosti probuzeneckých pastorů. Universita, přestože byla sídlem tuhé lutherské orthodoxie, se nevyjádřila jednoznačně proti Steinmetzovi a jeho kolegům s odůvodněním, že má pro posudek málo podkladů. (O tvrdý odsudek pietistů v Těšíně se zato krátce nato postaral wittenbergský profesor Wernsdorf, který proti nim vydal štvavý spisek.)
Jelikož bylo třeba se proti útokům z Wittenbergu bránit, obrátilo se církevní představenstvo na universitu v Jeně a posléze i na vrchní konzistoř v Drážďanech, aby také vydaly pastorům osvědčení: obě instituce Steinmetze a jeho kolegy jednoznačně podpořily. To ovšem nezabránilo tomu, aby byl v roce 1726 obnoven proces proti pietistům. Spor se rozvíjel v jejich neprospěch a v prosinci 1728 bylo na Steinmetze dokonce uvaleno domácí vězení. Církevní představenstvo se snažilo nepříznivý vývoj sporu zvrátit seč mu síly stačily – konflikt mezitím nabral takové obrátky, že se přesunul z Vratislavi k České dvorské kanceláři do Vídně a nakonec k samotnému císaři. Císař Karel VI. ho ukončil svým dekretem z 31. ledna 1730, kterým pastory Muthmanna, Steinmetze a Sassadia, jakož i učitele Sargánka a Jerichovia navždy vypověděl ze všech svých dědičných zemí.
Vyhnaní pastýři těšínského evangelického lidu však zanechali nesmazatelnou stopu jak na Těšínsku samotném, tak díky svému vlivu na Moravské bratry na různých místech celé zeměkoule.
