Menší katechismus

Dr. Martina Luthera

pro obyčejné faráře a kazatele.

(Úvod)

Martin Luther všem věrným a zbožným farářům a kazatelům. Milost, milosrdenství a pokoj v Ježíši Kristu, našem Pánu.

K nabídce tohoto katechismu, neboli křesťanského učení, v této krátké, prosté a jednoduché formě mě přinutily žalostná nouze a bídný nedostatek, které jsem shledal, když jsem byl vizitátorem. Bože, kolik bídy jsem viděl! Prostí lidé – zvláště na venkově – nevědí zhola nic o křesťanském učení. A žel i mnozí faráři jsou velmi nešikovní a jen málo způsobilí vyučovat. Všichni se chtějí nazývat křesťany, být pokřtěni a užívat svaté svátosti, neumí však ani Otčenáš ani Vyznání víry či Desatero přikázání, žijí jako prostý dobyteček a nerozumní vepři; a nyní, když přišlo evangelium, naučili se přesto až kupodivu mistrně zneužívat všelijakou svobodu.

Ó, vy biskupové, jak si chcete zodpovědět před Kristem, že jste tak ostudně ponechali lid jemu samému a svůj úřad nebrali ani na okamžik vážně! Kéž vás za to nestihne trest! Zakazujete přijímat pod obojí způsobou a vnucujete svoje lidské zákony, neptáte se však na to, zda lidé znají Otčenáš, Vyznání víry, Desatero přikázání nebo vůbec jakékoli Boží slovo. Ach běda, věčné běda, nad vašimi hrdly.

Proto vás snažně prosím, milí moji pánové a bratři faráři a kazatelé, abyste se ráčili chopit svého úřadu srdcem, slitovali se nad svým lidem, který vám byl svěřen a pomohli nám tento katechismus mezi něj rozšířit. Zvláště mezi mládež. A ti, kteří nesvedou nic jiného, nechť si vezmou tyto předtištěné vzorníky a předčítají je lidem slovo od slova, a sice takto: Za prvé a především, ať se kazatel varuje a vystříhá rozrůzněných textů a forem Desatera přikázání, Otčenáše, Vyznání víry, výkladů o svátostech atd. Nechť užívá jednoho znění, zůstane při něm a vyučuje mu každým rokem. Mládež a neučený lid se musí učit jednomu určitému textu v jedné podobě, neboť |učí-li se letos tak a příští rok jinak, jako by se i obsah nauky ještě měl měnit, vyvolá to v nich snadno zmatek. Tím by přišla celá práce a námaha nazmar.

Toho si všimli už i naši milí církevní Otcové a co možná všichni se snažili užívat stejné znění Otčenáše, Vyznání víry i Desatera přikázání. I my máme proto učit mládež a neučený lid tak, že neposuneme ani slabiku a nebudeme předříkávat letos tak a příští rok zase jinak. Zvol si proto jedno znění, které uznáš za vhodné, a při něm zůstaň. Kážeš-li však učeným a vzdělaným, můžeš ukazovat své umění a znalosti a vykládat i rozebírat tyto články tak mnohotvárně, jak jen dokážeš. Ale při práci s mládeží zůstaň při jednom určitém a neměnném znění textu a vyučuj ji nejprve těmto článkům: Desateru přikázání, Vyznání víry, Otčenáši atd. Tyto články musí umět opakovat slovo od slova a musí se jim naučit zpaměti.

Těm však, kteří se nechtějí těmto článkům učit, řekni, že tím zapírají Krista a nejsou žádnými křesťany. Neměli by být připuštěni k žádné svátosti, pozvednout žádné dítě ze křtu, ani si nesmějí dělat nárok na nějakou část křesťanské svobody, nýbrž mají zůstat jednoduše ponecháni papeži a jeho úředníkům, ba ďáblu samotnému. Nadto by jim měli jejich rodiče či domácí odepřít jídlo i pití a nahlásit je, aby je kníže mohl nechat vyhnat ze země jako zatvrzelé grobiány. Neboť ačkoliv nikdo nemá nikoho nutit k víře, přece je třeba lidi vést a učit, aby věděli, co je právo a co bezpráví v zemi, ve které bydlí a ve které chtějí žít. Protože ten, kdo chce žít v nějakém městě, by měl městská práva znát a dodržovat, chce-li jich využívat, ať již věří nebo je v srdci vychytralý ničema a darebák.

Za druhé, znají-li již dobře text, nauč je znát také jeho smysl, aby věděli, co to znamená a o čem je zde řeč. Opět si vezmi znění těchto listů, nebo nějaký jiný způsob, jaký chceš, a toho se drž, neměň ani slabiku; věnuj tomu dostatečné množství času. Není totiž nutné, abys probral všechny články najednou, nýbrž raději postupně, jeden po druhém. Porozuměli-li dobře prvnímu přikázání, vezmi druhé, a tak dále. Jinak je přesytíš a oni si pořádně nezapamatují nic.

Za třetí, jestliže jsi je naučil tomuto krátkému katechismu, pusť se do katechismu většího a pomoz jim k bohatšímu a hlubšímu porozumění. Vylož jim z něj každé přikázání, každou prosbu a každý článek s jeho rozličnými působeními, službami, užitkem a prospěchem, ale také nebezpečenstvími a škodami – jak to v hojné míře najdeš v mnohých knížkách, které o tom pojednávají. A probírej zvláště a obšírně ta přikázání a ty články, které tvoji lidé nejvíce porušují. Tak musíš sedmé přikázání o krádeži probírat a rozebírat s řemeslníky, obchodníky, ale i se sedláky a služebnictvem, protože u těchto lidí se vyskytují mnohé zpronevěry a |krádeže. Stejně tak musíš čtvrté přikázání vštěpovat dětem a neučeným lidem, aby byli tiší, klidní, věrní, poslušní a mírumilovní. Vždy k tomu uváděj četné příklady z Písma, jak Bůh takové lidi trestal, nebo jim žehnal. Především však působ také na vrchnost a na rodiče, aby svou moc vykonávali správným způsobem a posílali děti do školy. Ukaž jim, že jsou povinni takto konat a jednat a jak proklatého hříchu se dopouštějí, pokud to nekonají; protože tím jako nejhorší nepřátelé Boha i lidí rozbíjejí a pustoší království Boží i království světa. Zdůrazni jim, jak hrozné škody způsobují, nenapomáhají-li k tomu, aby byly děti posílány k faráři, kazateli, písaři atd., a že je za to Bůh strašně potrestá. Zde je třeba kázat: rodiče i vrchnost tu hřeší tak, že to není vůbec možné vypovědět; ďábel tím zamýšlí něco ukrutného.

Nakonec, protože je nyní odstraněna papežská tyranie, nechtějí někteří chodit už ani ke svátosti a pohrdají jí. Zde je tedy nutné pobízet, ale tak, abychom nikoho nenutili, ani k víře ani ke svátosti; neměli bychom předepisovat žádný zákon, místo ani čas, je však třeba kázat, aby lidé sami na nás faráře dotírali a nutili nás svátost podávat. To lze tak, že jim řekneme: Kdo svátost nevyhledává ani si ji nežádá alespoň jednou nebo čtyřikrát do roka, u toho je třeba se obávat, že svátostí pohrdá a není křesťanem, tak jako není křesťanem ten, kdo neposlouchá evangelium a nevěří mu. Vždyť Kristus neříká: „To zanedbávejte, nedělejte“ nebo „Tím pohrdejte,“ nýbrž: „To čiňte, kdykoli budete pít,“ atd. On opravdu chce, aby se to konalo a dělo, nikoli, aby se to zanedbávalo, nebo se tím pohrdalo. Říká: „To čiňte.“ Kdo si však svátosti neváží, ten dává najevo, že jeho se netýká ani hřích, ani tělo, ani ďábel, ani nebezpečí, ani peklo. Což ve skutečnosti neznamená nic jiného, než že nevěří v jejich závažnost – ačkoliv v tom všem ve skutečnosti vězí až po uši a patří tedy ďáblu dvojnásob. Hlavně však zřejmě nepotřebuje ani milost, ani život, ani nebeské království, Krista, Boha, ani vůbec žádné dobro. Kdyby totiž věřil, že má tak mnoho zla a že je mu tedy třeba tak mnoho dobra, svátostí by nepohrdal, neboť svátostí je od zla odpomoženo a mnoho dobrého darováno. Nebylo by třeba nutit jej ke svátosti nějakým zákonem, sám by rychle běžel, pádil a na tebe naléhal tak, že bys mu musel svátost podat.

Proto nesmíš ustanovovat žádný zákon, jak to dělal a dělá papež. Jen dobře vysvětli užitek i škodu, potřebu i prospěšnost, |nebezpečí i spásu, se svátostí spojené, a pak budou přicházet sami – bez tvého nucení. Nepřijdou-li, nech je a řekni jim, že náležejí ďáblu, nevidí-li a necítí-li svou velikou bídu a Boží milostivou pomoc. Jestliže se však takto nezachováš, nebo z toho uděláš zákon a jed, je to tvoje vina, budou-li svátostí pohrdat.

Jak by neměli být líní, když spíš a mlčíš? Proto, faráři a kazatelé, pozor na to. Náš úřad se teď stal něčím jiným, než byl za papeže; je nyní opravdový, vážný, léčivý, prospěšný a spasitelný. Proto je v něm i hodně námahy a práce, nebezpečí a pokušení a odměnou za to ve světě méně mzdy a díků. Pracujeme-li věrně, chce naší odměnou být Kristus. K tomu ať nám pomáhá Otec veškeré milosti, jemu buď chvála a dík na věky skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Zdroj textu:

Kniha svornosti. Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví Augsburské konfese.
Praha: Kalich, 2006. 687 s. ISBN 80-7017-026-3.

(c) Sdružení Martina Luthera v ČR, 2006. Veškerá práva vyhrazena.