Liturgické barvy se vyvinuly až ve 12. století, kdy zesílila tendence k symbolickému výkladu úkonů a znamení. Různé barvy se snažily vystihnout atmosféru a citovou náplň jednotlivých svátků a slavností. Liturgické barvy tedy mají svůj hluboký symbolický význam.
Červená je barva ohně, krve a lásky, takže se užívá o svátcích svatodušních, o svátcích připomínajících utrpení Páně a smrt mučedníků a mučednic.
Zelená je barva stvoření a naděje. Tak jako pohled na zelené osení vzbuzuje naději na bohatou žeň, tak zelená barva v liturgii vzbuzuje naději na život věčný, na zmrtvýchvstání, které slavíme vlastně každou neděli během roku. Užívá se jí: od 2. do 5. neděle po svátku Epifanie, od 1. do 27. neděle po Trojici Svaté a v den Díkůvzdání za úrody země.
Fialová vyjadřuje smutek mírněný nadějí. Vykládá se také jako barva popela, tedy jako symbol kajícnosti a přípravy. Užívá se tedy v obdobích kajících, v adventním a postním období.
Černá je barvou smutku a smrti. Užívá se na Velký pátek a při pohřbu.
Bílá, jakožto barva světla, je obrazem jednorozeného Syna Božího, který se nazval světlem světa. Proto církev tuto barvu užívá o všech svátcích a slavnostech Páně, pokud nejsou připomínkou jeho umučení a smrti. Bílá je také barvou čistoty, nevinnosti a radosti, proto se užívá při všech slavnostních příležitostech.