Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý. (1. list Janův 3,1b)

Křest je dokonalým Božím dílem, nepotřebuje opakování. Konfirmace tedy není obnovením křtu, čili opravou Božího jednání, ale konfirmandovým vědomým přijetím Boží milosti dané ve křtu a veřejným vyznáním ochoty žít s ukřižovaným a vzkříšeným Ježíšem ve společenství Božího lidu – církve. Víra v ukřižovaného a vzkříšeného Krista vede k osobnímu odvrácení od hříchů a obrácení k živému Bohu.

Výchova konfirmanda, za něhož se modlí rodiče, kmotři i sbor, má vést, k tomu, aby dotyčný poznal své hříšné postavení před Bohem a přijal Boží plán záchrany z věčného zahynutí. Konfirmační výchova je tedy zápas víry vyučujících o konfirmandovo osobní rozhodnutí pro Boží království a cestu následování Krista. Toto rozhodnutí je dílem Ducha svatého, ale ti, kteří vedli katechumena ke křtu a připravují jej ke konfirmaci, jsou odpovědni ve statečné a činné víře, usilovné lásce a vytrvalé naději zápasit o jeho spasení.

Rodiče a kmotři mají proto dítě nejen přihlásit na konfirmační výuku, ale rovněž je povzbuzovat ve studiu Písma svatého, modlitebním životě a zvládání konfirmačního učiva. Vlastním příkladem mají mu pomáhat nabývat kristovský charakter a jako věrní účastníci sborového života uvést jej do pravidelného a horlivého života sboru.

Konfirmace jako potvrzení křestní smlouvy, kterou s dotyčným uzavřel sám Pán Bůh, zahrnuje osobní svědectví o přijetí Boží milosti, slib věrnosti Ježíši Kristu a jeho plnění v Duchu svatém.

Když se Hospodinu, svému Bohu, zavážeš slibem, neotálej jej splnit, neboť Hospodin, tvůj Bůh, to bude určitě od tebe vyžadovat a byl by na tobě hřích. (Deuteronomium 23,22)