{xtypo_quote_left}Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit.Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.  Izajáš 46,4{/xtypo_quote_left}

Život ve společenství sboru, četba Písma, rozhovor s Pánem v modlitbách učí moudrosti a umění odejít z míst, kde nastupují mladší, přijmout svou situaci, dokázat se ve víře upnout k útěše evangelia, vzchopit se k přijetí Boží vůle se svým životem. Stáří má také svou krásu a Bible nás vede k úctě k němu: „Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,32). Starý člověk se může těšit z plodů svého života, radovat se z toho, čeho mohl v oblasti své profese, svého rodinného a duchovního života dosáhnout – má zač být vděčný Pánu Bohu. Může nabídnout svou životní moudrost a bohaté zkušenosti mladší generaci. Jeho moudrost spočívá také v tom, že nebude vnucovat svou vůli, nýbrž laskavě radit a respektovat názory mladších. „Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost.“ (Kaz 3, 26)

Stáří bývá často doprovázeno nemocí. Boží vůlí je zdraví, nikoli nemoc - „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázá-ním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ II. Mojž. 15,26.

Utrpení není Božím záměrem. Novozákonní pohled nemocného učí:

1. Jsi-li nemocen, neznamená to, že nemáš odpuštění hříchů (J 9,1-3).

2. Kristus nás nese i v našich nemocech a s nemocnými se ztotožňuje (Mt 25,36).

3. Nemocný může být předmětem zvláštního Božího zájmu.

4. Mají-li v tobě druzí vidět Krista, musíš být trpělivý, nesmíš druhé trápit.

Má moje nemoc smysl? Nemoc má člověku otevřít hlubší smysl života. Nemocný se táže: Proč musím trpět? Proč jsem nemocný? Když nemocný pozná k čemu nemoc v jeho duchovním životě slouží, najde k ní správný postoj. Utrpení je možno někdy chápat jako očistný proces, ve kterém se člověk může zbavit něčeho nežádoucího. Tím, že procházíme zkouškami, rosteme, zrajeme, objevujeme nové horizonty života i víry. Otázky, které si nemocný klade mohou vést k hlubokému rozjímání a obrácení se k Bohu, mohou být také působivým svědectvím pro osoby blízké.

Nemoc je také výzvou k obraně proti rezignaci, posiluje vůli k životu a učí trpělivosti při snášení bolesti. Bůh má s nemocným své plány a v těchto Božích plánech má nemoc smysl. Nemoc je zvláštní způsob, jak se Bůh k člověku přibližuje a jak jej vede k tomu, aby o sobě přemýšlel. S přibývajícími léty se zdá život čím dál kratší a rychlejší (Žalm 90,10). V nemoci se člověk učí myslet na časové ohraničení svého života. Víra jej však vede k tomu, aby přijal svůj život s jeho omezením. To učinil i Ježíš Kristus – přijal kalich utrpení a smrti a vypil ho až do dna. Proto je Pán Ježíš pro nemocného a trpícího pramenem povzbuzení a naděje. Křesťanskou vírou může být zprostředkována naděje, která osvobozuje od strachu a zoufalství. Tato naděje se ztělesnila v Ježíši samém.

Negativní důsledky nemoci, utrpení a stáří se znásobují, když je člověk musí prožívat v osamocenosti. Je proto vděčný Pánu Bohu za návštěvy rodiny, přátel, pastorační návštěvy ze sboru a všechny možnosti sdílení se, při kterých může celý svůj život i svou současnou situaci s důvěrou vkládat do Boží náruče v očekáváni Jeho milostivého jednání. Velkým povzbuzením pro nemocného je udělení Večeře Páně. Není důvod spojovat Večeři Páně s umíráním. Večeře Páně je posílením na cestu víry, nikoli jejím završením. „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“(J 6, 35.40)

Modlitba (z knížky „Kristus prostřed nás“)

Pane stárnu. Uchraň mne nemilého zvyku myslet si, že se nutně musím vyjádřit ke každé události.

Osvoboď mne od pokusů vměšovat se při každé příležitosti do záležitostí druhých lidí.

Pomoz mi být uvážlivým, ale ne pesimistou, být připravený pomáhat, ale nebýt dotěrným.

Přihlédnu-li k zásobě své moudrosti, mohlo by to vypadat jako mé selhání, kdybych se nesnažil ji jaksepatří využít.

Ty, Pane, však víš, že bych si rád několik přátel přece jen udržel.

Osvoboď mne od touhy snažit se vypočítat všechny detaily a daruj mi schopnost rychle se dobrat jádra věci. Nedovol mi mluvit o mých starostech a bolestech. Přibývají stejně rychle jako touha si na ně postěžovat a je tím větší, čím více mi přibývá let. Neodvažuji se prosit o milost, abych trpělivě naslouchal řečem ostatních o jejich bolestech. Pomoz mi, Pane, abych je trpělivě snášel.

Neodvažuji se prosit o lepší paměť, spíš prosím o menší sebejistotu, jestliže mé vzpomínky jsou najednou v rozporu se vzpomínkami těch ostatních. Nauč mě zdravému poznání, že i já se mohu tu a tam mýlit.

Učiň mě trochu snesitelným pro ostatní.

Daruj mi tu milost, abych viděl klady tam, kde se nedají očekávat a abych uměl vyhledávat dobré stránky u lidí, u kterých by to člověk vůbec nepokládal za možné. A nakonec mi dej i příležitost, abych jim to také řekl.