SCEAV
Středověké křesťanství
Křesťanství se dostalo na území dnešního Těšínska s největší pravděpodobností již v době Velkomoravské říše (9. stol.).
V životopise arcibiskupa Metoděje se dočteme, že kníže Svatopluk dobyl říši Vislanů a jejího knížete násilím pokřtil. Nejpozději v té době se i Těšínsko dostalo pod vládu velkomoravských knížat a tedy i pod vliv byzantské misie. Doslova v Metodějově životopise o zmíněné události stojí: „Jeden velmi mocný kníže pohanský sídlící na Visle tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: »Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak si vzpomeň na mne.« To se i stalo.“
Výše uvedený citát o násilném křtu je důkazem toho, že křesťanství, přicházející na Těšínsko, již ztratilo mnoho z toho, co mělo u svého zrodu. Na druhou stranu řada nešvarů a omylů, které si představíme, když se řekne „středověká církev“, dosud v církvi nezakořenila. Mezi nejznámější skutečnosti patří např. to, že slovanští věrozvěstové sloužili bohoslužby v národním (tj. lidu srozumitelném) jazyce; večeře Páně se taky tehdy podávala všem podobojí; Bible ještě nebyla laikům zakázána, sám Konstantin-Cyril ji všem vřele doporučoval apod.
Po rozpadu Velkomoravské říše do Těšínsko dostalo přechodně pod pravomoc biskupů pražských; v 11. století přešlo pod vládu polských knížat a králů a bylo též začleněno do rámce polské církve: spadalo do diecéze vratislavské a arcidiecéze hnězdenské. (Katolická církev na Těšínsku setrvala pod vratislavskými biskupy až do 20. století.) V 11. století byla na těšínském hradě vybudována rotunda jako sídlo církevní správy v kraji. Ve 13. století získali pevné postavení na Těšínsku řeholní řády: v Orlové a okolí to byli benediktýni, v městě Těšíně působili dominikáni a františkáni.
Podobně jako celá středověká církev v západním světě se postupem doby ve své zkaženosti propadala stále hlouběji, stejně tak byla politováníhodná i církev na Těšínsku. Mezi skutečnosti nejvíce zničující pro církev patřilo učení o záslužných dobrých skutcích, vznikaly seznamy různých předepsaných skutků na určité hříchy, někteří se dokonce bičovali v domnění, že se tak vykoupí ze svých hříchů; vzniklo učení o očistci a také odpustky, které zkracovaly utrpení duší v tomto očistci; spasení se stalo „majetkem“ duchovenstva, které ho udělovalo prostřednictvím různých obřadů za hojné materiální odměny; byly uctívány nejrůznější pozůstatky svatých – relikvie (často i podvrhy – např. péro z křídla archanděla Michaela).
Bludná nauka nutně vedla ke zkaženosti mravů. Ani se nechce věřit vše, co čteme o kněžích propadlých opilství, rozpustilému životě, hazardním hrám, sexuální nevázanosti, atd. (Někteří biskupové např. dokonce vybírali od sobě podřízených kněží zvláštní poplatek za dovolení k vydržování souložnice.)
