SCEAV
Novopietismus
1) Společenstevní hnutí
Řada žáků, které na Těšínsku pastor Otto zanechal, připravovala svou obětavou činností půdu pro novopietistické probuzení na počátku 20. století. Mezi ně patřil zejména pastor Jan Pindór – ten se seznámil s probuzením v anglosaském světě a probuzenecké myšlenky se snažil přenést na Těšínsko. K mladším probuzeneckým teologům náležel pastor Karol Kulisz, který se zasazoval o to, aby znovuzrození lidé tvořili malé skupinky či buňky, v nichž by mohli studovat Bibli, modlit se a prožívat společenství. Začaly tvořit skupinky modlitebníků, studentů Bible, bratří a sester v úzkém společenství. Tyto skupinky se tvořily v Třanovicích, v Dzięgielowie, ve Smilovicích, v Konské a jinde. Díky pastoru Kuliszovi se o Těšínsko začala zajímat tzv. Misie pro jihovýchodní Evropu, která sem vysílala své pracovníky. Jezdili sem zejména evangelisté Martin Urban ze Strzegomia a Paul Wißwede z Katowic.
Duchovně velmi plodným byl rok 1905. V tomto roce se odehrálo několik desítek evangelizací v Těšíně: jak v Ježíšově kostele, tak v sekulárních prostorách. Na tato shromáždění přicházeli lidé nejen z okolí Těšína ale i ze vzdálenějších míst. Mnoho lidí se obrátilo ke Kristu. (Pod vlivem jedné evangelizace jistý hospodský z Gutů vyvalil sud lihu a vylil ho do potoka.) Probuzení bylo nadšenými německými misionáři nazváno „Wunder von Teschen“ neboli „Těšínský zázrak“.
Ve dnech 11. a 12. června 1905 se konal v Komorní Lhotce mezinárodní sjezd představitelů probuzeneckých hnutí. Konference bývá pokládána za bezprostřední impuls pro počátek zorganizované misijní práce na Těšínsku. Roku 1905 také vyšel z pera Karola Kulisze traktát nazvaný „Czego chcemy?“, představující obranu a programové prohlášení rodícího se hnutí. V závěru tohoto spisku uvedl: „Co chceme? – Toužíme, aby Ježíš Kristus, Pán církve, mohl i nás navštívit s upřímným, pravým, zdravým duchovním probuzením, protože to potřebujeme a je pro to příhodný čas. Máme vroucí touhu po zdravém a skutečném společenství, přátelství v Duchu Kristově. Věříme, že tímto můžeme být požehnáním pro církev. Takové časy, jako je nynější doba, jsou pro náboženský život tím, čím je jaro pro rolníka. Když jaro pomine, pomine Boží příležitost pro setbu a mnoho duší zůstane v zaslepenosti a ve smrti. Běda tomu, kdo zanedbá čas svého navštívení. A proto je třeba zasévat – byť i s pláčem – aby jednou bylo možno žnout s jásáním. (…) Je nám nutně třeba budovat Boží království nejen v taláru a z úřadu, ale v duchu a v pravdě, t. j. rozmanitým způsobem a bez přestání. (…) Je nutně třeba, aby Boží království bylo budováno dobrovolníky, ve sdruženích, prostřednictvím biblických hodin a společných modliteb. (…) To chceme. (…).“
Nově se rodící hnutí, kladoucí důraz na společenství znovuzrozených našlo svůj organizační výraz ve spolku, založeném v únoru 1906, nesoucí název „Křesťanské společenství“.
V únoru 1910 zakoupilo Křesťanské společenství starší dům v Těšíně (bývalý hostinec) a adaptovalo ho pro své potřeby. Téhož roku byl povolán na místo pracovníka na plný úvazek bratr Andrzej Cymorek.
Ve stejné době se Křesťanským společenstvím otřásly spory kvůli letničnímu hnutí. Křesťanské společenství jako celek letniční hnutí odmítlo; ti z bratří a sester, kteří je navzdory tomu akceptovali byli vyloučeni anebo vystoupili a založili Svaz pro rozhodné křesťanství.
Roku 1920, kdy bylo někdejší Těšínské knížectví definitivně rozděleno mezi Polsko a Československo, rozdělilo se i Křesťanské společenství – a to na polské (se sídlem v Cieszynie) a německé (se sídlem v Českém Těšíně). Roku 1927 se pak zorganizovalo na Českém Slezsku druhé polské KS.
Členové hnutí programově setrvávali v evangelické církvi a. v., kde vyvíjeli řadu činností, které církev zanedbávala: organizovali biblické hodiny, tvořili pěvecké, dechové a mandolinové soubory, vyučovali na nedělních besídkách, rozvíjeli diakonickou činnost (Komorní Lhotka, Dzięgielów).
Po II. světové válce zaniklo německé Křesťanské společenství a Křesťanské společenství v Polsku. Na polské Křesťanské společenství v Cieszynie dnes programově navazuje Centrum Misji i Ewngelizacji v Dzięgielowie (zal. r. 1997), které je však součástí církve.
V ČSR bylo polské Křesťanské společenství reaktivováno. Do jeho čela byl r. 1946 zvolen teolog Vladislav Santarius.
Po únorovém puči KSČ (1948) bylo Křesťanské společenství jako spolek zrušeno a jeho činnost přešla do (polo)ilegality. V jeho čele setrval pastor Vladislav Santarius.
Pražské jaro umožnilo rozkvět misijní práce a zintenzívnění kontaktů se zahraničím. V Oldřichovicích na Łyścu se v létě 1968 konal velký tábor mládeže organizovaný „misijní prací“; účastnila se ho řada hostů ze Slovenska, Moravy a Čech. Tamtéž byl r. 1978 zakoupen dům, nazvaný krycím jménem „Pod Lípou“, kde se konaly pobyty členů „misijního hnutí“.
Období normalizace znamenalo opětné zintenzivnění pronásledování probuzenecké práce ve SCEAV. Spolupráce představitelů církve s režimem vedla ke konfliktům s misijní prací; jedním z vrcholů těchto konfliktů byl XIV. řádný synod (1980), který protiprávně zbavil všech funkcí v církvi bratry Chalupského a Tomalu. Mimoto byl roku 1974 pastor Stanislav Kaczmarczyk zbaven státního souhlasu.
Roku 1983 vyšel v samizdatu zpěvník „misijního hnutí“ pro mládež nazvaný „Gloria“. V srpnu 1989 se poprvé konal evangelizační stanový tábor v Tošanovicích (hlavní program probíhal v místní hájence).
Po sametové revoluci využili členové hnutí „Misijní práce“ nových společenských poměrů a na obnovující konferenci dne 30. listopadu 1990 se ustavili jako občanské sdružení pod názvem „Křesťanské společenství – Społeczność Chrześcijańska“ (KS-SCh).
2) Letniční hnutí
Roku 1910 prožilo Křesťanské společenství bolestné rozdělení. Pod vlivem letničních myšlenek se oddělila část členů Společenství, která akceptovala letniční projevy. Tito bratři a sestry vytvořili spolek, který nazvali „Svaz pro rozhodné křesťanství“ .
Rozhodní křesťané – podobně jako členové Křesťanského společenství – zůstávali nadále členy luterské církve. Letniční hnutí na Těšínsku si také ponechalo luterský dogmatický základ, jejž pouze obohatilo letničními prvky, na něž ovšem „rozhodní křesťané“ nekladli přílišný důraz. V jejich teologii např. nebylo nutným důkazem křtu Duchem Svatým mluvení jazyky, nýbrž posvěcený život.
V průběhu let vyvstalo více snah o znovusjednocení Křesťanského společenství a Svazu rozhodných křesťanů; roku 1919 se pod patronací pastora Kulisze sešly dokonce zvláštní konference, ale výsledku nedosáhly.
Spolek se v meziválečném období postupně pomalu vzdaloval od evangelických církví, a ve 30. letech někteří „rozhodní křesťané“ z církví dokonce vystoupili.
Svaz rozhodných křesťanů v ČSR se formálně obnovil hned po válce. První poválečná léta byla charakteristická rozvíjením kontaktů rozhodných křesťanů s Křesťanským společenstvím. Rozhodní křesťané se ve spolupráci s Křesťanským společenstvím snažili nově regulovat svůj vztah k Augšburské evangelické církvi ve východním Slezsku v Československu (dnešní SCEAV). Vedení církve však odmítlo vyjít rozhodným křesťanům vstříc. (Jedním z hlavních důvodů byl fakt, že rozhodní křesťané začali po II. světové válce uznávat a praktikovat pouze křest dospělých.)
Po nástupu komunistického režimu a zákazu náboženských spolků proto „rozhodní křesťané“ hledali jinou církev, do níž by mohli vstoupit.
Na likvidační valné hromadě Svazu rozhodných křesťanů, konané 22. dubna 1951 bylo jednohlasně usneseno připojení k Jednotě českobratrské (od roku 1967 má název „Církev bratrská“). Tak byl položen základ pro dnešní sbory CB na Těšínsku.
V té době však byli bývalí rozhodní křesťané v konfliktu s vedením Jednoty českobratrské. Předmětem sváru bylo posouzení letničních projevů v církvi. V roce 1963 oznámili téměř všichni členové ze sborů v Neborech a Dolním Žukově (a také někteří ze sborů v Hrádku a Suché) vystoupení z Jednoty. Ostatní v Jednotě zůstali.
Ti, kdo vystoupili v roce 1963 z Jednoty českobratrské (bylo jich na 400 osob), usilovali založit novou církev pod názvem „Církev rozhodných křesťanů – letničních“. Komunistický režim to však nedovolil a představitele rozhodných křesťanů nakrátko uvěznil. Navzdory skutečnosti, že letniční nedosáhli v roce 1963 registrace, jejich činnost se v následujících pěti letech rozvíjela. Ve druhé polovině 60. let však došlo ke konfliktům a neshodám. Sbory otřáslo proroctví, vyzývající k emigraci – značná část letničních odešla do Polska do Bieszczad. Zbylí letniční s obtížemi obnovovali dřívější práci – nyní v úzké spolupráci s jinými charismatickými skupinami v České socialistické republice. Státního uznání se jim dostalo až roku 1989, kdy byli registrování pod názvem „Apoštolská církev“.
3) Bratrské hnutí
Kromě Křesťanského společenství a Svazu rozhodných křesťanů existoval na Těšínsku ještě třetí významný probuzenecký proud, představující hnutí „otevřených bratří“, nazývaný na Těšínsku běžně hnutí „svobodných křesťanů“ (wolnych chrześcijan). Jeho čelným představitelem byl bratr Józef Mrózek. Na rozdíl od členů Křesťanského společenství a Rozhodných křesťanů, kteří zůstávali nadále v evangelické církvi a. v., ti, kdo uvěřili pod vlivem Mrózkovy práce, se od evangelické církve oddělili a tvořili vlastní nezávislé sbory. První z nich existoval již roku 1910 v Třanovicích v domě Jiřího Sabely, další vznikly později v Bohumíně, v Karviné, Orlové, Horní Lutyni, Těšíně, Dolním Těrlicku, Golkovicích, Životicích (tam s hnutím přechodně sympatizoval i evang. pastor Teper), Koňakově a jinde.
„Otevření bratři“ kladli důraz na nezávislost jednotlivých sborů, a dále na to, aby do společenství víry byli přijímáni jen znovuzrození lidé, kteří o svém obrácení vydali svědectví před celým shromážděním. Večeře Páně byla udílena jen obráceným.
Po 2. světové válce působily sbory otevřených bratří bez překážek až do nástupu komunistického režimu. Ten je začal tvrdě pronásledovat. Někteří z bratří se tehdy uchýlili do spřízněných církví, jiní zůstali v ilegalitě a usilovali o státní uznání. Toho se jim dostalo roku 1956. Všechny jejich sbory v Československu se spojily do volného svazku a přijaly název „Křesťanské sbory“.
