Dvacátý čtvrtý článek
O mši.

Našim církvím se neprávem vytýká, že ruší mši. U nás se naopak mše zachovává a slouží s největší úctou. Zachovávají se také téměř všechny obvyklé obřady, jen se leckdy k latinským zpěvům připojují pro poučení lidu zpěvy německé. Vždyť zejména k tomu obřady slouží. I Pavel přikazuje (1 K 14, 9. 19), aby se v církvi užívalo jazyka, který je lidu srozumitelný. Lid uvyká tomu, aby svátosti společně užívali všichni, kdo jsou k tomu způsobilí, a tím se zvyšuje vážnost a posvátnost veřejných obřadů. Nepřipouští se k ní totiž nikdo, kdo by nebyl předem zkoumán. Lidu se dostává také poučení, jak je svátost důstojná a užitečná, jak velkým potěšením je pro sklíčené svědomí, aby se lid učil Bohu věřit a očekávat od něho všechno dobré. Takováto služba se Bohu líbí a takové užívání svátostí rozhojňuje zbožnost a oddanost Bohu. A tak je zřejmé, že ani naši odpůrci neslouží mši s větší vážností, než se děje u nás.

Je známo, že si všichni zbožní lidé už dávno veřejně stěžovali zejména na to, že mše se hanebně znesvěcují kvůli zisku. Není jistě tajemství, jak velice se tento zlořád rozmohl ve všech kostelích a jak mnoho je lidí, kteří mše vykonávají jen pro mzdu a plat, i přes zákaz církevních zákonů. Už Pavel těžce hrozí těm, kdo nehodně zacházejí s Večeří Páně, když praví: A protož kdokoli jedl by chléb tento, a pil kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně (1 K 11, 27). Proto když byli naši kněží na tento hřích upozorněni, soukromé mše u nás ustaly, neboť se jinak než za plat skoro nikdy nesloužily.

Biskupové o těchto zlořádech dobře věděli; kdyby je byli v pravý čas napravili, bylo by teď méně sporů. Svou nedbalostí dopustili, že se do církve vloudilo mnoho takových zlořádů, a pozdě začínají hořekovat nad pohromou v církvi. Vždyť tyto rozbroje povstaly z oněch zlořádů, které byly už tak zjevné, že je nebylo možno dál snášet. Vznikly rozepře o mši, o Večeři Páně. Svět možná stíhá trest za |dlouhodobé zneužívání mše, za to, že je po tolik staletí trpěli v církvi ti, kdo je mohli a měli napravit. Neboť v Desateru přikázání je psáno: Nenechá Hospodin bez pomsty toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo (Ex 20, 7). Zdá se však, že od počátku světa nebyla žádná božská věc zneužita k zisku tak jako mše.

K tomu přistoupila ještě domněnka, která soukromé mše rozmnožila do nekonečna, totiž že Kristus svým utrpením učinil dosti pouze za prvotní hřích a mši ustanovil, aby se v ní přinášela oběť za každodenní, běžné i smrtelné hříchy. Odtud vzešla obecná představa, že mše je skutek, který zahlazuje hříchy živých i mrtvých už jen tím, že byl vykonán. Pak nastalo dohadování, zda jedna mše sloužená za mnohé platí tolik jako mše zvlášť sloužená za jednotlivce. To pak zplodilo ono nekonečné množství všelijakých mší.

Naši přitom upozornili, že takové náhledy odporují Písmu svatému a tupí slávu Kristova utrpení. Neboť Kristovo utrpení bylo obětí a dostiučiněním nejen za prvotní hřích, ale i za všechny ostatní hříchy, jak je psáno v listu k Židům: Posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou (Žd 10, 10), |a opět: Jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají (Žd 10, 14).

Písmo také učí, že ospravedlnění před Bohem se nám dostává vírou v Krista, když věříme, že se nám pro Krista odpouštějí hříchy. Jestliže však mše zahlazuje hříchy živých i mrtvých již tím, že byla vykonána, dochází se odpuštění hříchů mešním úkonem, nikoli vírou. To však Písmo nepřipouští.

Kristus přikazuje: To čiňte na mou památku (L 22, 19). Mše je tedy ustanovena proto, aby si víra těch, kteří svátost užívají, připomínala, jaká dobrodiní od Krista přijímá, a tak aby povznášela a potěšovala sklíčené svědomí. Neboť pamatovat na Krista znamená pamatovat na jeho dobrodiní a okoušet, že se nám skutečně podávají. A nestačí připomínat si jen událost, poněvadž tu si mohou připamatovávat i Židé a bezbožní lidé.

Mše se tedy má sloužit, aby se svátost podávala těm, kdo potřebují potěšení, jak praví Ambrosius: Protože stále hřeším, musím stále přijímat lék.

A poněvadž mše je takovéto společné účastenství v svátosti, zachovává se u nás společná mše každý svátek, kdy se svátost podává těm, kdo si toho žádají, a také v jiné dny, pokud by chtěl někdo svátost přijmout. Tento obyčej není v církvi nový. Staří spisovatelé před Řehořem I. se nezmiňují o soukromé mši, o společné mši však mluví velmi často. Jan Zlatoústý praví, že kněz stojí každý den u oltáře a jedny k přijímání svátosti připouští, jiné odmítá. A ze starých církevních zákonů je patrné, že mši sloužil pouze jeden kněz a od něho pak přijímali tělo Páně ostatní kněží a diakoni. Tak přece znějí slova nicejského kánonu: Svatou Večeři nechť přijímají diakoni podle řádu po kněžích od biskupa anebo od kněze. A Pavel o Večeři Páně přikazuje, aby očekávali jeden na druhého (1 K 11, 33), aby při ní bylo společné účastenství.

Když se tedy náš způsob konání mše opírá o příklad církve podle Písma a podle Otců, doufáme, že nemůže být odsouzen, zvlášť když se u nás veřejné obřady zachovávají z valné části tak, jak se jich užívalo dříve. Lišíme se pouze co do počtu mší, a kvůli mnoha zjevným zlořádům by určitě prospělo, kdyby se jejich počet zmenšil. Neboť kdysi se ani v nejlidnatějších církvích nesloužila mše každodenně, jak svědčí Trojdílná historie, kniha 9: V Alexandrii naopak se čtou Písma ve středu a v pátek a doktoři je vykládají a koná se vše kromě slavnostního obřadu mše.